Umíme vymazat specifickou vzpomínku, hlásí vědci. Zatím však jen u šneka

Jaké by to bylo, kdybychom uměli mazat paměť? Tématem se zamýšlela celá řada filmů, knih či seriálů. Minulý měsíc však tato fiktivní vize přiskočila blíž realitě, když tým ze Spojených států prokázal vymazat jednu specifickou vzpomínku, aniž by poškodil jinou. Obě přitom souvisely se stejnou událostí. Namísto mazání bývalých látek nebo vládních tajemství si vědci od metody slibují možnost jednou provždy zatočit s fobiemi, traumaty a zlozvyky.

Není vzpomínka jako vzpomínka

Všechny "vzpomínky" se v našem mozku ukládají jako informace do mozkových buněk známých také jako neurony. Mohlo by se zdát, že tak mezi nimi z biologického hlediska není rozdílu, opak je však pravdou. Mozek například odlišně ukládá krátkodobé a dlouhodobé vzpomínky – nedávná studie odhalila, že obě zřejmě vznikají paralelně, ty krátkodobé jenom po čase "vyhasnou", než jsou překryty (je-li k tomu důvod) záznamem v dlouhodobé paměti. Něco podobného odhalila aktuální studie i co do explicitních vs. implicitních vzpomínek.

Tyto jsou zase rozlišovány ve vztahu k (nejen) psychologickým traumatům. Řekněme, že prožijete nepříjemnou zkušenost – může jít o autonehodu, může jít o pumový útok na vaši jednotku nasazenou v Afghánistánu, ale také se může jednat o mírné přidušení vlivem toho, že se v horku dlouho nacházíte v přeplněném voze. Náš mozek se naučil ukládat nejen explicitní vzpomínky na danou událost (autonehoda, útok, cesta vlakem), ale i implicitní vzpomínky na pocity či okolnosti dané události (automobily, podezřelá ulička, stísněné prostory).

Dříve, když naši předci žili v travinách Afriky a čelili pouze přirozeným okolnostem, mohlo asociování dané situace sloužit ke stejnému poučení z rizikové situace – chvíle, kdy se váš pomyslný praděda přes 100 tisíci lety plížil ke své kořisti, a drobný, klidně jen pocitový detail mu naznačil, že poblíž číhá také gepard, je svého druhu implicitní vzpomínka, které také lidově říkáme intuice.

Jenže dnes naše primitivní opičí mozky vyvolávají škodlivé asociace i při zcela přirozených situacích, kterým se nelze dost dobře vyhnout. Naše hypotetická jednotka v Afghánistánu z toho ještě vyjde dobře – řada jejích členů však bude do budoucna trpět posttraumatickým stresem i při obyčejném ohňostroji. Avšak řidič, který se rozklepe při každém usednutí auta, nebo cestující, který si vypěstuje klaustrofobii, svou "intuicí" jenom sami sobě komplikují spokojený život. Bojovat s fobií je stejně těžké jako cíleně zapomenout na nepříjemnou vzpomínku – čím více se snažíte, tím více mnohdy prohlubujete zákopy (dnes iracionální) implicitní vzpomínky. Naštěstí se však objevil první náznak, že budeme brzy moct milionům lidí stižených fobiemi po celém světě pomoct kontrolovaným mazáním asociativních vzpomínek.

Dlouhá cesta k cíli

Myslí si to alespoň tým doktora Jianguan Hu z Columbia University Medical Center, kterému se podařilo eliminovat implicitní vzpomínku na specifickou událost bez ohrožení vzpomínek explicitních téže události. Tým vytvořil uvnitř jednoduchého mozku mořského šneka uměle dvojici vzpomínek – implicitní a explicitní. Když vyvolávali vzpomínky na povrch, zjistili však, že za synaptické spojení s jinými neurony (a tak mozkem a vědomím) je odpovědný odlišný transportní protein. Zbytek už byla záležitost chemie.

Když daný specifický protein PKM ApI zablokovali, šnek o danou implicitní vzpomínku přišel – byla sice stále přítomná v jeho hlavě, nebyla však zapojená do sítě předávající si informace podílející se na paměti. Krom čistě vědeckého rozšíření našeho povědomí o fungování paměti, si vědci od zjištění slibují potenciál pro budoucí terapie. Pokud by například doktor mohl oběti autonehody vpravit lék blokující vznik implicitní vzpomínky krátce po jejím průběhu, mohl by ji zbavit budoucího traumatu. A jednou by pak možná touto metodou obohacenou o specifické zacílením léčiva mohlo být možné eliminovat fobie a traumata, ale i zlozvyky, jako je užívání drog.

K takovému výstupu je samozřejmě ještě velmi daleká cesta – co funguje na jednodušším mozku šneků, nemusí stejně snadno fungovat v mnohem komplexnějším organismu lidí. Bude také třeba jasněji zvolit metodu, jak přesně terapii zacílit. Naše zobrazovací metody prozatím nedovedou jasně zaměřit specifické neurony, tedy alespoň ne neinvazivně a bez specifického vyšlechtění pokusného organismu. Je tak možné, že odpojování vzpomínkové bagáže by muselo probíhat delším vystavením pacienta jeho strachu, aby se doktoři mohli zaměřit na nejpřesnější nalezení problematické vzpomínky. Ožehavé bude také schválení klinických testů – pokud k němu tedy vůbec dojde. V praxi tak můžeme čekat klidně dvě a více dekád, než se metoda dostane ke skutečně potřebným.

Výzkum však už také vyvolal kritiku na sociálních sítích. Je nasnadě, že potenciál pro zneužití je při možném terapeutickém mazání vzpomínek nemalý – ale to lze říct o všem. Bylo by přitom skutečně paradoxní, kdyby šance na zlepšení životů milionů pacientů s fobiemi po celém světě nebyla prozkoumávána z iracionální obavy z nových technologií.

Text: Ladislav Loukota