Tetování II. Pomalovaná vězeňská těla

Budeš otrokem a jako takový budeš navždy poznamenán! Tak nějak mohl znít výrok „světské spravedlnosti“ ve starém Římě, kde byla stigmatizace otroků a trestanců tetováním poměrně častá. Do jižní Evropy se tetování odsouzenců dostalo pravděpodobně z Persie, ale samotné tetování je mnohem staršího data

Japonské gangy...

Historie zdobení těla se v Japonsku táhne už paleolitu, spadá tedy do doby 10 000 let před Kristem., ostatně dodnes jsou v Japonsku celá etnika (např. Ainové), která tetování považují za naprosto společensky přijatelné a vkusné. Nicméně jeden typ japonského tetování má jiného společného jmenovatele. Označuje příslušnost k některé odnoži japonské mafie - jakuze. Je velice bolestivé... a pro většinovou společnost tajné.

Historie jakuzy se začíná psát na počátku 17. století v Japonsku. Členové japonské subkultury, muži prodávající ukradené nebo nelegální zboží nebo hazardní hráči, začali tvořit skupiny, které nazývali bikinky dantai (rytířské organizace). Mnozí z nich skončil i ve vězení, kde byli vytetováni, aby byli jasně označeni za zločince. Brzy členové jakuzy začali začleňovat umění tetování do svých zvyků a tradic, přidávat nové do stávajícího vězeňského tetování a začali vytvářet nové tetování jako symbol postavení v rámci organizace.

„Mezi nižšími vrstvami, bojovníky a také u obchodníků se však později začala objevovat tetování z Číny – na rozdíl od původních japonských černo-bílých, vypadala tato barevná tetování nazývaná irezumi zcela velkolepě. Začala být postupně tak populární, až se je japonská vláda během reforem Meidži rozhodla zakázat je úplně. Ale stejně jako prohibice nezrušila v Americe alkohol, i zákaz tetování v Japonsku jen prospěl,“ píše server National Geographic a nutno říci, že právě styl irezumi v jakuze 20. století naprosto převládl. Jedná se totiž o tetování poměrně bolestivé, což u členů jakuzy bylo bráno jako důkaz (a svým způsobem i umění) snášet bolest. Zároveň celotělové tetování je extrémně náročné i po finanční stránce, jeho cena může dosáhnout v přepočtu i milionu korun. Navíc je otázkou cti mistra tatéra, aby irezumi prováděl členovi jakuzy ručně, bez použití tetovacích pistolí. Podobně jako gangsteři, byli tetovány i prostitutky. Jejich příběh byl ale mnohem prozaičtější. Nešlo o důkaz snášet bolest, ale krom erotických či náboženských motivů nesly na svém těle i značku nebo podpis vlastníka/pasáka.

… a ruská vězení

Podle statistik prošlo ruskými věznicemi během dvaceti let (1960-1980) kolem 34 milionů osob. Na rozdíl od japonské jakuzy je tradice vězeňského tetování v Rusku jiná – muži (ženy se svým tetováním ani moc nechlubí a ani ho v takové míře nevyhledávají) si na své tělo „vypisují“ své osobní příběhy. Pokud narazíte na rusky mluvícího muže majícího na hrudi Pannu Marii, dá se tipnout, že jde o vězeňské tetování označující zloděje. Na jednu stranu je vězeň jasně čitelný, neb má na těle napsáno za co sedí, jaký trest dostal a jaké místo v trestanecké hierarchii zastává, na stranu druhou jde o jasné poznávací znamení i pro kriminalisty, kteří by ho v budoucnu mohli znovu stíhat. Ruské vězeňské „kérky“ jsou nejen příběhy samy a sobě, ale skrývají celou řadu významů.

Plachetnice může označovat námořníka, ale i muže se sklony k útěkářství, lebka, zkřížené hnáty, zbraň a písmeno K (killer) označují vraha, had kolem krku je symbolem drogové závislosti, počet hvězd často znamená počet let strávených za mřížemi. Tentýž význam mívá počet věží na vytetovaných kostelích či hradech. Časté jsou náboženské symboly jak v křesťanské (madona, kříž), tak muslimské variantě (mešita, prorok, půlměsíc).Časté jsou různé symboly označující nenávist vůči systému. Okovy jsou jasným symbolem vězení, ale pokud je k nim přitetován zvoneček, má to zvláštní význam. V minulosti se na nohy důležitých vězňů připoutával zvonek oznamující strážnému polohu odsouzence.

Za nejhorší a nejhanlivější způsob tetování se považuje násilné tetování na čele. Mimo jiné se tam může objevit seznam osob, které tetovaného ve vězení znásilnili. Tímto tetováním, navíc jasně viditelným, by se nikdo chlubit nechtěl.

Text: Topi Pigula