Sůl nad zlato! Jak se umírá na její nedostatek?

Zapomeňte na morální trable – království, které se v pohádce Boženy Němcové Sůl na zlato zbavilo onoho titulního nerostu, by mělo daleko větší problémy než jenom jednoho arogantního panovníka. Vyplývá to alespoň z dávného pokusu, který si dal za úkol na lidech vyzkoušet, co se organismu stane po eliminaci sodíku. Výsledky nebyly pěkné.

Slaná spojka

Ačkoliv byla důležitost soli, resp. sodíku jakožto klíčového komponentu chloridu sodného, dlouho dobře známá, nikoho dlouho nenapadlo význam soli ověřit na skutečném, praktickém pokusu. Koneckonců, že tělu sůl prospívá, naznačují slané slzy i solná příchuť potu. Staletí tápání nad významem soli ale nedaly ve 30. letech 20. století spát doktorovi Robertu McCancemu, který se jal najít čtveřici dobrovolníků, kteří měli podstoupit odsolovací kúru.

Jak dostat sodík z těla ven? Změnou stravy a usilovným pocením! Nejprve McCance čtveřici nešťastníků obklopil výhřevnými lampami, aby jejich těla přinutily k pocení, zatímco asistenci z jejich těl seškrabávali vyloučený slaný pot. Tento proces probíhal každý den.

Aby se zamezilo příjmu sodíku, sestával se jídelníček pokusných subjektů z několikrát vařené zeleniny, chleba bez soli a umělého mléka. Ačkoliv strava zrovna neplývala výraznou chutí, s výjimkou soli obsahovala všechny klíčové živiny. Stejně jako v Soli nad zlato však příjemci brzy ztratili skoro veškerou chuť k jídlu – a ta, která jim zbyla, jakoby se zbláznila. Subjekty tak například nahlásily, že cibule jim najednou připomíná spíše sladký tuk. Brzy mělo být ještě hůře.

Jako otrava vodou

Nakonec byli dobrovolníci v takových mdlobách a natolik unavení, že nebyli schopni nejzákladnějších úkonů včetně dalšího příjmu stravy. Jejich životní pochody na první pohled vypadaly v pořádku, že ale tělům něco klíčového chybí, ukázaly odběry krve – tekutina totiž ztmavla a zhoustla vlivem nedostatku sodíku, což je dnes známé jako hyponatremie.

Na tu přitom paradoxně dochází při přesně opačném problému, přemíře vody v organismu při tzv. otravě vodou – například u sportovců po velkém výkonu a následném nadprůměrném přijmu tekutin. Výsledek je ale v obou případech stejný, nahuštění krevního toku vlivem jeho "naředění" minimem sodíku. Porucha ukazuje, že tělo potřebuje sůl k regulaci zpracování vody na buněčné úrovni. Pokud jsou obě složky v nerovnováze, buňky začnou vodu hromadit, zvětšují se a tím dochází paradoxně k houstnutí krve.

Po deseti dnech byl nakonec ze zdravotních důvodů McCancův pokus zastaven, všichni dobrovolníci se brzy zotavili po prostém podání slaného jídla. Hyponatremie by jinak, jak známo právě například z některých případů maratonských běžců, mohla přijít se záchvaty, kómatem a poté i smrtí. Takové finále by závěru Soli nad zlato, resp. filmové adaptaci s Janem Werichem, jistě dodalo docela jinou příchuť...

Text: Ladislav Loukota