Sobi vidí neviditelné světlo. Vědci řeší, k čemu jim to je

Unikátní složení oka sobů polárních je chrání před sněžnou slepotou. A navíc umožňuje vidět světlo nám lidem neznámé. Sobí rohovka totiž propouští světlo o vlnění 320 nm a vyšším, takže vidí záři pulsující kolem drátů vysokého napětí.

Sob polární (Rangifer tarandus) je severský kopytník schopný přežít v nehostinných podmínkách nad polárním kruhem. Jeho oči jsou v průběhu polárního dne vystaveny silným dávkám ultrafialového (UV) záření, které se odráží od sněhu a způsobuje sněžnou slepotu. Přesto sobi tímto onemocněním poškozující sítnici netrpí.

„Výzkum průchodnosti UV záření a elektrofyziologická srovnání ukázaly, že UV záření okem soba prochází a stimuluje tyčinky a čípky, zároveň ale k jeho vnímání nemá žádný další fotoreceptor,“ cituje Jan Robovský výzkum publikovaný v odborném časopise Journal Experimental Biology. Schopnost vnímat, tedy vidět UV záření, je u savců, na rozdíl od některých ptáků či netopýrů, poměrně vzácná. Zatímco většina savců vnímá světlo a barvy v rozpětí vlnových délek od cca 400 do 700 nm, sobi vidí světlo už o délce 330 nm.

Není to tak složité...

„Elektroretinografická měření z jejich sítnice navíc zaznamenala odpovědi na světlo o vlnové délce 330 nm. Za odpovědi sítnice na takové ultrafialové světlo při jeho slabé intenzitě jsou nejspíš zodpovědné tyčinky. Při vyšší intenzitě světla zřejmě jde o sekundární odpověď čípků, které primárně odpovídají na modré světlo,“ shrnuje poslední výzkumy PhD Kamil Vlček z Fyziologického ústavu Akademie věd ČR. „Měření sítnice a rohovky bylo prováděno na sobech starých 15–20 měsíců koupených od domorodých Sámů. Experimenty byly prováděny na univerzitě v Tromsø, kde zvířata měla ad libitum přístup ke krmivu, vodě nebo sněhu. Mohla se volně pohybovat ve velkých venkovních kotcích s přirozenou fotoperiodou a okolní teplotou. Experimenty byly provedeny v červnu a prosinci, a protože tam nebyly žádné významné rozdíly ve výsledcích získaných ve dvou časových bodech, jsou údaje sloučeny. Všechny elektrofyziologické pokusy proběhly mezi 09:00 a 18:00 hodin. Každý pokus trval 3–4 h, včetně temné doby adaptace. Po ukončení pokusů byla zvířata zabita. Povolení provádět pokusy na sobech bylo uděleno National Animal Research Authority of Norway,“ píší autoři článku Arctic reindeer extend their visual range into the ultraviolet.

Tím se vysvětluje, proč sobi vnímají dráty a sloupy vysokého napětí jako překážku na svých migračních trasách. Vysokonapěťové elektrické vedení o očích sobů modře září, neboť „svítí“ světlem o frekvenci 200–400 nm. Za dlouhá léta si na tento jev mohli zvyknout, zvláště když jim „neubližuje“, a mláďata se s ním setkávají od počátku života. Přesto dlouhodobá pozorování ukazují, že se sobí stáda vysokému napětí vyhýbají. Na izolátorech se nepravidelně vyskytují modravé záblesky, které mohou zvířata plašit.

K čemu je sobům schopnost vidění UV světla dobrá? Zatímco sněhová pokrývka odráží až 80 % ultrafialového záření, srst vlků i lišejníky jej pohlcují. Díky tomu dokážou sobi lépe vidět predátory a dokonce rychleji rozeznat jejich moč. Ta může číhající hladovce prozradit. Stejně tak snadněji najdou jeden z důležitých zdrojů potravy – lišejníky ze skupiny dutohlávek (např. dutohlávka sobí, Cladonia rangiferina), které UV záření pohlcují velmi silně a na sněhovém pozadí tak vystupují poměrně ostře.

Poslední výzkumy ukazují, že severští přežvýkavci jsou na dlouhý polární den přizpůsobeni lépe, než jsme si mysleli. Zatímco lidé se musí chránit slunečními brýlemi před nepříjemnými účinky ostrého záření, sobům slouží jako další zdroj osvětlující krajinu, a dost možná jim pomáhá i v orientaci v rozsáhlých severských pustinách. Podle informací publikovaných v Journal Experimental Biology jsou mezi jelenovitými sobi s touto schopností unikátní. U ostatních druhů, jako například daňků či jelenů, se nic takového neprokázalo.

Topi Pigula