Sladké limonády ničí indiánské kultury. Kvůli jedné důležité rostlince

Po stovky generací používaly domorodé kmeny v Jižní Americe jako sladidlo pozoruhodnou rostlinu. Jmenuje se stévie sladká (Stevia rebaudiana), možná ji znáte také pod přezdívkou „sladká tráva“. V současné době se stala rostlinka nesmírně ceněnou po celé planetě, zejména proto, že se používá jako umělé sladidlo, třeba do často popíjených sladkých limonád.

Lidé z bohatých zemí už dávno ztratili schopnost vyhnout se stovkám svých drobných závislostí, včetně té na přeslazených nápojích, jen se nyní snaží, aby jejich potřeby odpovídaly jakýmsi dobovým ideálům, především, aby tyto drogy byly neškodné pro jejich zdraví. V přírodě ovšem není nic zadarmo a za zdravé zažívání bohatého Američana nebo Evropana musí někdo nebo něco zaplatit. V tomto případě jsou to domorodé kmeny a jejich deštný prales.

Něco o stévii

Stévie sladká je bíle kvetoucí světlomilná tropická rostlina z čeledi hvězdnicovitých. Původní oblast výskytu jsou tropické a subtropické oblasti Jižní a Střední Ameriky. Cení se kvůli jejím léčivým účinkům a hlavně kvůli vysoké sladivosti. Stévie se používá především jako náhražka cukru, ale ve vyšší koncentraci může mít poněkud lékořicovou příchuť.

Jako první využívaly rostlinu kmeny známé jako Guaraní v Paraguayi a Brazílii. Sladili si s ním maté a používali ho také v přírodní medicíně (na pálení žáhy, cukrovku, jako ústní vodu). A právě tyto kmeny mají nyní z boomu stevie největší problémy. Až donedávna totiž byla stévie v USA i Evropě zakázaná, až nedávna se její konzumace opět povolila – a to vedlo k obřímu nárůstu její konzumace. Na rozdíl od umělých sladidel i cukru totiž opravdu má blahodárné vlastnosti: Ukázalo totiž se, že steviocid (tedy látka v ní obsažená) může mít pozitivní vliv na některé osoby trpící hypertenzí nebo cukrovkou typu dva. Stevie jako sladidlo je na rozdíl od cukru téměř nekalorická, nepřispívá k tvorbě zubního kazu a je vhodná i pro diabetiky.

Nadnárodní korporace na stévii vydělávají gigantický sumy peněz, jediný kdo z toho nic nemá, jsou právě kmeny Guaraní. Právě naopak. Přesto, že mezinárodní zákony říkají, že domorodci by měli mít z takových objevů jejich přírodní medicíny prospěch, opak je pravdou. Zejména kmeny Paî Tavytera a Kaiowa jsou ohrožené tím, jak jim korporace likvidují v honbě za stévií jejich přirozené území, ničí jejich původní styl života a poškozují přírodní podmínky, na nichž je existence těchto kmenů založená.

Díky výhodně vytvořeným smlouvám nadnárodní korporace nemusejí za stévie téměř nic platit – jak domorodé kmeny, tak vlády Brazílie i Paraguaye nemají z obchodu téměř nic. Pozitivní stránkou pro konzumenta je, že nápoje slazené stévií mohou být velice levné – a co se děje na druhé straně světa někde v pralese člověka popíjejícího svou zdravou limonádu moc nezajímá.

Zatím problémy se stevií nikoho moc nezajímaly, ale na konci května na ně upozornila v rozsáhlé zprávě nezisková organizace Public Eye. Její studie jasně dokládá, jak zásadním problém je celý byznys zejména pro původní obyvatele Jižní Ameriky a jak jednoznačně z něj profitují obří korporace vyrábějící limonády.

Text: MK