Satanská panika v USA: Po honu na čarodějnice přišel hon na ďábla

Od konce 60. let, především díky úspěchu filmu Rosemary má děťátko, se v Hollywoodu rozjela vlna satanských hororů. Mezi nejznámější patří Vymítač ďábla z roku 1973 (a jeho o čtyři roky mladší pokračování) či Přichází Satan! (1976 a i v tomto případě na sebe řada pokračování nenechala dlouho čekat). Z posledních let jste možná zaznamenali leda tak Čarodějnici (2015), ale faktem je, že od 80. let tenhle hororový subžánr výrazně upadal. Jenže sedmdesátková sláva ďáblových pohůnků neskončila pouze na filmovém plátně.

Složité dobové proměny

Všichni jsme slyšeli o vraždách, které spáchala sekta Charlese Mansona v létě roku 1969. V USA se dodnes jedná o velmi vzpomínanou událost, zaměřil se na ni dokonce i loňský film Quentina Tarantina s názvem Tenkrát v Hollywoodu. Tentýž rok vydal okultista Anton LaVey bizarní, leč vlivné dílo Satanská bible, na něž následně navazovala další literární díla, nejednou včetně zmíněných filmových adaptací. Připočtěte si řadu mediálně propíraných případů sériových vrahů (Ted Bundy, David Berkowitz, John Wayne Gacy a další) a v neposlední řadě i masakr v Jonestownu – největší hromadnou sebevraždu v dějinách, za níž rovněž stály sektářské důvody. Nikdo nemohl pochybovat o tom, že jsou květinová 60. léta definitivně za námi a ocitáme se v nové, temné a nebezpečné době.

Pomyslným spouštěčem dalších událostí se stala kniha Michelle si pamatuje (Michelle Remembers), kterou napsal psychiatr Lawrence Pazer společně se svou pacientkou Michelle Smith. Sestávala z ženiných vzpomínek na to, jak byla v dětství zneužívána satanskou sektou, a přestože se jednalo o značně pochybné dílo, jež bylo později silně diskreditováno, v době svého vydání (rok 1980) bylo považováno za šokující a naprosto pravdivé. Důsledkem byly propagandistické kampaně přesvědčující rodiče o hrozbách satanismu a naléhající na to, aby dávali na své děti větší pozor. Pokud vám to začíná připomínat hon na čarodějnice, nejste daleko od pravdy – během 80. let bylo velmi snadné dostat se do podezření ohledně ohrožování mravního vývoje mládeže či se rovnou dočkat obvinění ze zneužívání dětí.

Satanská panika v praxi

Takové praktiky zažily Spojené státy naposledy v 50. letech během období mccarthismu, tentokrát však byly v centru zájmu děti. Z filmů jako Kladivo na čarodějnice možná víte, jak kruté vyslýchání dokáže člověka přimět k tomu, aby řekl téměř cokoli; odmyslete si fyzické mučení a snadno dospějete k tomu, jaké nesmysly si mohly vymýšlet zpovídané děti. Naštěstí jejich fantazie byla natolik bujná, že hovořily o obětovaných ponících či udušených papoušcích, což i zapáleným vyšetřovatelům znělo značně pochybně. Většina obvinění tak byla stahována, a i proto dnes o těchto bizarních procesech nevíme zdaleka tolik jako o jejich čarodějnických či politických předchůdcích. Koncem 80. let se situace začala uklidňovat, neboť lidé viděli, že se žádné apokalyptické změny (v čele s příchodem Satana a proměnou společnosti) skutečně nekonají…

Pokud si však myslíte, že se satanská panika týkala jen Spojených států, které bezesporu mají svá regionální specifika, jste na omylu. Počátkem 70. let, konkrétně v letech 1972–1974, totiž vojenská rozvědka šířila paniku mezi obyvateli Severního Irska! Jednalo se o metodu psychologické války proti ozbrojeným paramilitaristickým skupinám, jež tou dobou paralyzovaly celou zemi. Rozvědka pod vedením kapitána Colina Wallace podsouvala novinám příběhy o čarodějných rituálech a posednutích démony, což údajně mělo v běžných obyvatelích vzbudit odpor vůči vojenským skupinám – které podle pověrčivých a věřících lidí mohly probudit dlouho spící temné síly. Může to znít absurdně (a výsledky koneckonců nikterak ohromující nebyly), přesto se jedná o zajímavý příklad toho, že k nám satanská panika měla blíž, než bychom si mysleli…

Text: MS