Samota má mnoho tváří a lze jí čelit

Samota uprostřed davu

Stává se, že se cítíme osamoceni i uprostřed jiných lidí, že trpíme tím, že náš život není takový, jaký bychom si přáli, a že si přestáváme plánovat budoucnost. Samota má mnoho tváří. Jsou takoví, co žijí klidně sami, i takoví, co se cítí být opuštěni, když partner odejde do práce, píše italský deník La Repubblica.

Z neznámých příčin samotu pociťujeme v klíčových obdobích života: po osmdesátém roce, ale také po dvacítce a po padesátce. "Samota je nevyhnutelnou dimenzí života. Jestliže je prožívána spolu s pocitem opuštěnosti, je negativní. Může být však i momentem vnitřního růstu a sebezpytování. Vypořádat se s ní můžeme díky sebeobraně, kterou jsme si vytvořili, díky naší vnitřní pevnosti," říká psychiatr a psychoterapeut Francesco Cro, ředitel operativní jednotky Duševní zdraví Toskánské univerzity ve městě Viterbo.

Období pocitu samoty odpovídají podle psychiatra fázím existenčního přechodu, momentům, kdy se cítíme zranitelnější.

Dětsví není pro samotu vhodné

Dětství by nemělo ponechávat prostor pro samotu. Každé dítě má mít právo na lásku a pozornost. Na rozdíl od toho, co se soudí, jsou nejrizikovější skupinou mladí lidé, stejně jako senioři. Samota v těchto případech není reálná, ale rodí se z těžkosti najít své místo ve světě.

Na prahu třicítky by měl začít dospělý život, sny a plány by se měly konkretizovat. "Je to doba, kdy si budujeme svou budoucnost. V tom je především v současné společnosti obtížné uspět. To je zdrojem úzkosti pro ty, kdo nemají pevný základ vybudovaný vzděláním, prací a citovým životem," říká Cro.

Kolem padesátky končí mládí. Člověk bilancuje první část života a připravuje se na fázi, kdy budou klesat jeho fyzické schopnosti, kdy se mu bude zhoršovat zdraví a bude přicházet o mnoho věcí, které ho v životě těší.

Staří lidé pak přicházejí o citový život. Ne vždy mají to štěstí, že jsou obklopeni rodinnými příslušníky, kteří pro ně chtějí to nejlepší. Vysoký věk však může být i obdobím klidu, pokud je bilance života pozitivní. Samotu zhoršují fyzické choroby, ztráta pohyblivosti či paměti a duševního zdraví.

Když se samota stává utrpením

Je-li samota utrpením, je důležité požádat o pomoc odborníky, aniž bychom přitom rozlišovali mezi fyzickou a psychickou bolestí a vyloučením ze společnosti, protože to jsou jen aspekty jediného problému. Aby tomu staří lidé mohli čelit, jsou sociální služby, kontakt s blízkými osobami a centra, jako je třeba Alzheimer Caffé.

Prožívání chvil samoty však nemusí být nutně negativní. Umožňují sebereflexi a mohou pomoci v novém začátku. Pro naše zdraví je zásadní mít kolem sebe síť osob, které jsou nám nakloněny. Kdo si vytvořil pevné vztahy s blízkými osobami a je si jistý citovými vazbami, může samotě čelit. "Zkušenosti, které nás poznamenávají, jsou ty nejranější: jestliže jsme měli rodiče, kteří se o nás starali, neseme si v sobě jejich uklidňující obraz, ale když jsme vyrostli bez nezbytné emotivní vřelosti, máme vždy potřebu opírat se o někoho nebo o něco – a to může být alkohol nebo psychofarmaka," varuje Francesco Cro.

Existuje vztah mezi samotou a moudrostí zahrnující ovládání emocí, empatii, soucit, altruismus, smysl pro spravedlnost, intuici a schopnost rychle a účinně rozhodovat, pokud je to nutné. To, že jsme moudří, nás chrání jistým způsobem před samotou. Moudrost zahrnuje dimenze, které nejsou spojené jen s produkcí bohatství a majetku, jimiž poměřujeme hodnotu našeho života, ale obsahuje soucit, empatii vůči ostatním. Tím se vysvětluje, jak lze být šťastný v různých fázích života. Tajemství štěstí může tkvět právě v tom, že udržujeme emotivní souhru s osobami, které nás obklopují.

Text: ČTK