Sám si vyoperoval slepé střevo. Antarktida je neúprosná!

Zní to jako vymyšlená legenda o nezlomném sovětském člověku. Ale Leonid Rogozov je skutečný lékař, jenž se v mrazivé pustině stal sám sobě operatérem.

Slepé střevo v Antarktidě – tragédie s dobrým koncem

Případ akutního zánětu slepého střeva, který postihl sovětského lékaře Leonida Rogozova v dubnu roku 1961, je dostatečně zdokumentován. Rogozov (14. března 1934 – 21. září 2000) měl tu smůlu, že na celoročně provozované antarktické stanici Novolazarevská (oficiálně založena 18. 1. 1961) byl z dvanáctičlenné posádky jediným doktorem.

A zrovna on se stal akutním pacientem. Když se objevily první příznaky, bolesti v podbřišku, tak okamžitě pojal podezření na zánět slepého střeva. Zároveň mu došlo, do jak choulostivé situace se dostal. Žádná jiná osoba na stanici nemá na operaci řádnou kvalifikaci. Zhruba před měsícem je opustila zásobovací loď, jediné fyzické pojítko s civilizací, přijíždějící jednou ročně. Blížila se dlouhá polární zima a kolem stanice zuřila bouře znemožňující přílet záchranného týmu. Bolesti se zhoršovaly. Svému deníku dne 29. dubna svěřuje své obavy s tím, že zatím se usmívá, neboť nechce plašit kolegy.

Sám sobě operatérem

Ovšem zápis o den později jasně prokazuje přicházející paniku. „Nespal jsem celou noc. Pekelně to bolí! Zatím nejsou symptomy perforace, ale mám takovou špatnou předtuchu. To je vše. Jsem nucen uvažovat nad jediným možným řešením – operovat sám sebe… Je to skoro neuskutečnitelné… Ale nemohu se vzdát.“ Apendicitida, tedy zánět slepého střeva je v místech s dostatečnou lékařskou infrastrukturou sice nepříjemná, bolestivá, ale při včasném zásahu nikterak život ohrožující záležitost. „Banální záležitost, kterou operuje vrátný během přestávky na oběd,“ říká v nadsázce jeden z pacientů, jenž už o svůj „slepák“ přišel. Jenže pokud se zánět neléčí a dojde k jeho prasknutí, následky bývají často smrtelné.

Operace proběhla za pomoci meteorologa Alexandra Artemjeva (ten působil coby rychle poučený instrumentář podávající nástroje) a inženýra Zinovije Teplinkije (svítil lampičkou a držel zrcadlo tak, aby v něm Rogozov viděl průběh operace) ještě téže noci. V podstatě se sedmadvacetiletý lékař mohl orientovat pouze hmatem a pohledem do zrcadla, kde je obraz stranově převrácený. Anestezie musela být pouze lokální, lékař musel zůstat, samozřejmě v rámci možností, plně při smyslech. Celková anestezie ale má i při této „banální“ operaci svůj smysl. „Zajišťuje tři základní podmínky úspěšného výkonu v nitrobřišní dutině. Organismus nevnímá bolest, jsou potlačeny nebezpečné vegetativní reflexy a je dosaženo celkové svalové relaxace včetně svalů břišní stěny,“ vysvětluje v rozsáhlém materiálu Vladislav Rogozov, v němž po letech popisuje otcovu operaci. Sám je dnes úspěšným lékařem. Operace trvala 1 hodinu a 45 minut. Vyoperovaný střevní přívěšek byl těžce zanícený, podle slov v deníku „stačil den a prorvalo by se to“.

Propaganda a skutečnost

Sovětská propaganda úspěšné operace využila k oslavám hrdinství „sovětského člověka“. „Když operoval sám sebe, tak se lékařova ruka nezachvěla,“ napsala Komsomolská pravda s typickou dikcí. Podle ní se během operace usmíval a povzbuzoval své, z hlediska lékařské vědy amatérské, spolupracovníky. Faktem ale je, že během operace dvakrát omdlel, takže pokud se u operace někdo usmíval, v tu chvíli mu úsměv na rtech ztuhl. Do obrazu sovětského hrdiny zjevně nezapadala slova z arktického lékařova deníku: „Čím dál častěji se dostavují návaly tupého stesku a nenávisti k proklaté Antarktidě. Jak lichý byl můj souhlas s odjezdem na expedici! Exotiky jsem se nabažil za měsíc, v odplatu ztrácím dva roky života.“ Pokud vás „příběh opravdového člověka“ zaujal natolik, že máte chuť vidět originální Rogozovovy chirurgické nástroje, máte šanci. Jsou totiž vystaveny v Muzeu Arktidy a Antarktidy v ruském Petrohradu. A navíc má příběh i svou „českou stopu“. Odvážný chirurg se později oženil s českou lékařkou Marcelou Bedrnovou. Komsomolská pravda ji, věrna svému názvu, ve článku ze 14. dubna 2011, změnila na Bulharku. Šlo o jeho druhou ženu, ale i v tomto případě se manželství rozpadlo. Jejich syn Vladislav v současné době působí jako lékař ve Velké Británii, odkud se na svém blogu se ostře vymezuje proti islamizaci britských ostrovů. Ale to už je jiný příběh.

Text: Topi Pigula