Říkali jí Betty a byla to první námořní jaderná bomba!

První léta po druhé světové válce jadernými zbraněmi disponovalo pouze americké strategické letectvo. Důvod byl jednoduchý. Atomové bomby byly natolik těžké a rozměrné, že je unesly jen dálkové bombardéry. Nicméně vývoj šel velmi rychle kupředu a americké námořní letectvo se své první jaderné bomby nakonec dočkalo už na počátku 50. let. Námořníci jí přezdívali Betty a šlo o vůbec první hlubinnou jadernou pumu v historii. Oficiálně byla v arzenálu US Navy vedena pod ne zrovna nápaditým kódem Mk.90 (známá je též jako B-7) a její vývoj byl završen v roce 1952.

Proč podvodní jaderné bomby?

Důvod, proč vůbec Betty přišla na svět, souvisí s nástupem jaderného věku. Začaly vznikat nejrůznější projekty vojenských strojů a zařízení, u nichž se počítalo s pohonem jadernou energií. Logicky si jaderné reaktory našly cestu nejdříve do lodí a ponorek. Právě u ponorek znamenal jaderný pohon obrovský technologický skok. Díky němu mohly pod vodou plout mnohem rychleji a nesrovnatelně déle, takže bylo jasné, že tehdy běžná protiponorková detekční zařízení i zbraně už nebudou stačit. První jaderná ponorka na světě vstoupila do služby v roce 1954, šlo o americký USS Naulitus, a bylo jen otázkou času, kdy svou první jadernou ponorku postaví i Sovětský svaz.

Americké námořnictvo disponovalo na přelomu 40. a 50. let jen běžnými hlubinnými bombami, torpéda té doby nevynikala přesností a řízené protiponorkové střely či podvodní rakety byly jen hudbou vzdálené budoucnosti. Řešení, jak ničit protivníkovy atomové ponorky, se na úsvitu jaderného věku nabízelo zcela logicky. Použitím jaderné bomby, která svou silou a mnohem větším ničivým dosahem vykompenzuje nepřesné, pomalé a slabé konvenční zbraně. Právě na základě těchto úvah vznikla implozní bomba Mk.90.

Navíc technologii jaderné řetězové reakce pro vojenské použití Američané na konci 40. let zvládli už na tolik, že dokázali vyrobit dostatečně malé jaderné bomby, které unesla i námořní útočná a stíhací letadla. Betty toho byla příkladem, na délku měřila 3,10 m a průměr činil 80 cm. Celá sestava bomby vážila kolem 1100 kg, vlastní tělo s hlavicí pak 564 kg. Jaderná hlavice typu W-7 měla sílu 32 kt ekvivalentu TNT a používala se i u bomb Mk.7 amerického pozemního letectva. Betty byla do výzbroje US Navy oficiálně zařazena v roce 1955 jako primárně protiponorková zbraň.

Operace Wigwam

Ve stejném roce se také odehrál jediný ostrý test Betty. Stalo se tak v rámci operace Wigwam. Test měl ověřit účinnost podvodního jaderného výbuchu na ponorky i hladinová plavidla a také prozkoumat míru kontaminace okolí exploze radioaktivitou. Test se odehrál necelých 800 km jihozápadně od kalifornského San Diega. Námořníci spustili zhruba dva a půl tunovou nálož z odpalovacího člunu do hloubky 600m a ten byl pak propojen jedenáctikilometrovým kabelem s řídící lodí USS Tawasa. Celkem se na operaci podílelo na 30 lodí a 6800 námořníků. Jako terče posloužily tři přetlakové trupy velikosti menší ponorky, které ve svých útrobách ukrývaly měřící aparatury a kamery. Vlastní výbuch pak způsobil podvodní bublinu, která dosáhla průměru až 115 m.

S Betty je spojena i jedna letecká havárie. V září 1959 při hlídkovém letu havaroval do moře nedaleko Whidbeyho ostrova létající člun amerického námořnictva typu P5M-2 Marlin. Na palubě nesl jednu bombu Mk.90. Zatímco posádku zachránila americká pobřežní stráž, Betty se nikdy nenašla a dodnes leží kdesi v hlubinách Pacifiku. Podle oficiálních informací však neměla v době havárie nainstalovanou aktivní jadernou hlavici W-7. Celkem bylo v 50. letech vyrobeno 225 kusů Mk.90, nicméně jejich kariéra netrvala dlouho, už v roce 1960 byly vyřazeny z arzenálu. Betty pak nahradil typ Mk.101 přezdívaný pro změnu opět ženským jménem, v tomto případě znělo Lulu.

DP