Psychologie hipsterů. Jací opravdu jsou?

Ošuntělé oblečení, navoskované kníry, pečlivě upravený sestřih, výrazné tetování, umělecké zaměření či obliba kaváren. Postupem let se vykrystalizoval rozpoznatelný styl této skupiny, která původně dbala na svou nejednotnost a snažila se ztělesňovat alternativu konzumnímu a konvenčnímu způsobu života. Proč se ale hipsteři chovají zrovna takhle? Co za tím vším stojí?

Hipsteři v odporu

Před pár desítkami let se v humanitních oborech objevil koncept imaginativního odporu (imaginative resistence). Určitě jste si to takhle nepojmenovávali, ale zažili jste ho nejspíš také; většinou v případě četby textu, který přináší protichůdné názory. Například když se v knize píše, že auto je červené a o větu později se o něm mluví jako o modrém. Ať se jedná o chybu či umělecký záměr, pro čtenáře je velmi obtížné si takto rozporuplný výjev představit, což vede k nutnosti kontroly; podezřelou pasáž textu si raději přečtete znovu, abyste se ujistili, že to opravdu chápete správně.

Podle filozofa Bence Nanaye právě na tomto principu stojí i efekt hipsterství. Tato skupina si totiž (i přes podobnosti zmíněné v prvním odstavci) stále zakládá na nejednotnosti a odlišnosti od všeho standardního. Vysvětlením může být právě imaginativní odpor, pomocí kterého nás hipsteři chtějí šokovat. Jejich často absurdní zjev či chování přitáhnou více pozornosti než cokoli konvenčního, a o to jim hlavně jde.

Odlišnost jako program

Dalším pohledem může být i teorie optimální odlišnosti (optimal distinctiveness), s níž už začátkem 90. let přišla sociální psycholožka Marilynn Brewer. Podle ní jedinec neustále bojuje mezi potřebou se prosadit a zároveň někam patřit. Nejde tedy jen o zvolení si té skupiny, která člověku vyhovuje, a práci na jejím odlišení od ostatních skupin; člověk se stará i o to, aby si v rámci své skupiny zachoval určitou individualitu. Z toho je patrná snaha nejít s proudem, o které v případě hipsterů nikdo nepochybuje. Stejně tak je však logické, že právě tato snaha o co největší odlišnost často vede ke stejnorodosti, neboť většina lidí ve snaze odklonit se od mainstreamu nakonec dojde k témuž. Paradox hipsterství je tak dokonán.

A s tím souvisí i fakt, že opravdu málokterý hipster přizná, že mezi hipstery patří. Vždyť oni přece nejsou žádná jednotná skupina, že? Snaha vyčlenit se z davu ovšem v tomto případě narazila na limity, které obě popsané teorie poměrně hezky vysvětlují. Takže až příště narazíte na hipstera, mějte s ním soucit – vždyť se jenom snaží být něčím zvláštní…

Text: MS