Proč tak milujeme záporáky? Už od antiky nás inspirují

Ať si to přiznáte, nebo ne, určitě milujete záporáky. Negativní postavy ve filmech, většinou nepřátelé hlavního hrdiny, bývají leckdy zábavnější než samotný klaďas, a to spousta diváků dokáže ocenit. A nejen to – řada antihrdinů se dokonce stala ústřední postavou celého díla. Vzpomeňte na Walter Whitea z Perníkového táty, Travise Bickla z Taxikáře nebo třeba aktuální komiksový hit o zrodu Jokera. Odsouzeníhodných padouchů vidíme na televizní obrazovce či filmovém plátně nespočet, totéž platí samozřejmě i pro literaturu a další umělecká odvětví. Jenže proč máme pro tyto charaktery takovou slabost?

Záporáci už v antice

Novinář Thomas Ambrosini se vrací až do antického Řecka – do místa a doby, kde vzniklo obrovské množství dramatických děl, z nichž dodnes čerpáme. Aniž bychom si to uvědomovali, řada shakespearovských her se očividně inspirovala v antických předlohách a z obou těchto zásadních zdrojů následně čerpá současná popkultura. Řecké divadelní hry se dělily na komedie a tragédie a v obou těchto žánrech lidé sledovali postavy s množstvím charakterových vad. Zatímco v komediích se figurám podařilo své nedostatky překonat a končilo se happy endem, tragédie končily… tragicky. Antihrdinové nepřekročili své limity, a ty se jim nakonec staly osudnými.

Tento vzorec tvorby dokázal jednoznačně identifikovat špatné lidské vlastnosti a předat divákům jednoznačné poselství – buď se polepšíte, nebo vás vaše nedostatky zničí. Jednoduché a účinné. Zároveň se tak žasnoucí antické publikum prostřednictvím negativních postav učilo, co je dobré a co špatné. Navíc je ještě nutné doplnit, kdo byl vlastně původcem veškerého zla. V antice se jednalo o božstva – ať už přímo bohové natropili dramatickým hrdinům problémy, nebo byla jejich vůle vykonána pomocí různých osudových proroctví, spousta figur v antických dramatech čelila odlidštěným a nepřístupným soupeřům. Jenže dnes?

Logický vývoj

V posledním století se (i s postupující sekularizací společnosti) začala vina za zpackané životy přenášet z nadpřirozených entit zpět na lidi – konkrétně na samotnou společnost. Již se nejedná o rozmary bohů, nýbrž zlo ve výše zmíněných případech Perníkového táty, Taxikáře či Jokera má kořeny ve společnosti samotné; ve zdravotním či sociálním systému, zkorumpovaných politicích či obecně nefunkčních společenských mechanismech majících za úkol starat se o prostý lid. A proti takto nefunkčním systémům tvořeným zlými lidmi se postavíme vždycky rádi – a tak není divu, že jsme snadno na straně těch, kteří právě toto udělají.

Možná tedy obdivujeme odvahu, s níž antihrdinové dělají to, co bychom nikdy nedokázali. Nebo se možná dokážeme napojit na jejich trápení a soucítit s nimi. Anebo nám nastavují zrcadlo a umožňují si uvědomit, jak svět funguje – či jak by alespoň fungovat měl. Ať je pravda kdekoli, není třeba se za sympatie k záporákům stydět; jejich role je totiž stejně podstatná jako u kladných hrdinů.

Text: MS