Proč (ne)jste hrdinové? Pozná se to snadno

Psychologie davu

Níže popsaná situace není autorská licence, ale skutečný příběh. Autobus jedoucí z Krkonoš v šeru míjel cyklistu a pravděpodobně proud vzduchu jej srazil tak nešťastně, že spadl hlavou na patník a rozrazil si hlavu. Autobus byl plný, tedy zhruba 40 lidí. Část z nich fascinovaně hleděla, část radila a jen tři byli schopni aktivně něco dělat. Zraněný silně krvácel z hlavy, byl v bezvědomí, ale nezvladatelně se třásl a chroptěl. Bylo nutno vytáhnout mu zapadlý jazyk. Při té příležitosti jednomu ze zachránců prokousl ruku. Když přijela záchranka, kterou někdo pohotově zavolal, přešel zraněný do rukou profesionálů a majitel domku v těsné blízkosti místa nehody nabídl zakrváceným zachráncům, ať se k němu jdou umýt. Pod proudem vody se mísila krev zraněného s krví s prokousnuté ruky. „Doufej, že neměl AIDS,“ zaznělo v koupelně. Dotyčného se podařilo zachránit a ani AIDS ani žloutenku neměl. Takže vlastně příběh s dobrým koncem. Snad jen s výjimkou stojícího a místy fotícího davu.

Jít do rizika, vystoupit ze své komfortní zóny je nepříjemné a člověk to z podstaty své přirozenosti dělá nerad. Proč bylo v tomto konkrétním případě nekomfortní, nepříjemné? Všichni se na vás dívali. Není jistota, že zasahujete správně. Ušpiníte se od cizí krve. Hrdinové jsou lidé, kteří se nebojí vystoupit z bezpečí davu. Hezky to vystihl Albert Einstein: „Jdeme-li s davem, dojdeme maximálně tam, kam šel ten dav. Pokud ale umíme dav opustit, dostaneme se na místa, kde nikdy nikdo nebyl.”

Co dělá hrdinu hrdinou?

Výše popsaná událost byla svým způsobem výjimečná, ne každý den je člověk svědkem potencionálně smrtelné autonehody. Hrdinou byl člověk, který se dobrovolně nechal zavřít do Osvětimi. Ovšem každý den má možnost posilovat hranice svého komfortu, dělat drobné „úkroky stranou“ směrem k (nepřirozenému) nepohodlí. Je to hra, ovšem ta se může zúročit ve chvíli, kdy podobná situace nastane naostro. Bude vám méně nepříjemná, budete na ni zvyklí, neb už jste něco podobného prožili a bude se vám snáze překonávat. Světoznámý psycholog, který si udělal jméno slavným stanfordským vězeňským experimentem, o němž se nově spekuluje, že šlo o podvrh a Philip Zimbardo, který na něm vybudoval svou pověst, je vlastně podvodník. I on se ale záměrně vystavoval drobným „cvičným“ ústrkům – například na rozhovor přišel s namalovanou černou tečkou na čele. Věděl, že bude strhávat pozornost a že je mu to vlastně nepříjemné. „Každodenní hrdinství může být trénováno používáním metody první z rána. Ta spočívá v tom, že ráno uděláte ten nejnepříjemnější úkol na prvním místě. Toto ranní hrdinství vás povzbudí k dělání dalších úkolů během dne,“ píše se na stránkách GrowJOB Institute.

Jedno pořekadlo praví: „Sněz ráno žábu a už se ti nic horšího nestane“, čímž je míněno, aby se člověk ráno zbavil nejméně příjemného úkolu, tedy hned po ránu vystoupil ze své komfortní zóny. Můžete se tak stát svým osobním hrdinou – to může znamenat každodenní otužování, trocha pohybu navíc – což přinese do mozku trochu dopaminu, tedy hormonu štěstí. Prostě budete hrdí, že jste překonali nějakou překážku, i kdyby to bylo „jen“ vyřízení nepříjemného telefonátu.

Ale pozor! Na druhou stranu…

Žít život plný ústrků taky nemá smysl. Dobře se vyspat, najíst, odpočinout si má pro zdravý, zejména psychický vývoj jedince důležitou úlohu. I mozek musí regenerovat, žít život plný stresů jen proto, že „vystupuji z komfortní zóny“, je samozřejmě nesmysl. Vystresovaná osoba neustále hledající, jaký ústrk by si na sebe ještě vymyslela, není hrdinou. „Komfortní zóna nás chrání, zajišťuje klid, zbavuje úzkosti a umožňuje si odpočinout a nežít v neustálém stresu, který má značně negativní vliv na lidské zdraví,“ píše Martin Olejník na serveru dreamlife.cz. S hrdinstvím je to vlastně jednoduché. Málokdo z nás má příležitost udělat skutečně záslužný hrdinský čin, ale každý z nás má šanci posouvat hranice svého vlastního hrdinství.

Text: Topi Pigula