Proč mají inteligentní lidé málo přátel? Vědci našli nečekanou příčinu

Chytří lidé si mnohdy stěžují, že ti „hloupější“ mají lehčí život – a že jim vlastně tuto prostotu závidí. Mohlo by se to zdát jako rouhání, evoluční biologie však dokazuje, že inteligentní lidé v tom mají hlubokou pravdu. Tím, že jejich mozky myslí rychleji, detailněji i hlouběji, chybí jim prostor pro mnoho dalšího. A to víc, než si oni sami myslí.

Poprvé na tento paradox upozornili etologové v 60. letech 20. století. Do té doby byla inteligence považována za tu největší evoluční výhodu, jaká se v přírodě objevila. Čím vyšší inteligence, tím lepší schopnost adaptovat se – a tím vyšší místo v pomyslné evoluční pyramidě si tvor zasloužil. Jenže když se to porovnávalo s reálným úspěchem inteligentních tvorů v přírodě a jejich schopností adaptace, ukázalo se, že tady něco nehraje. Praxe totiž naprosto popírá teorii.

Vymře člověk na "inteligenci"?

Až na člověka jsou na tom totiž ostatní vysoce inteligentní tvorové dost bídně. Gorily, šimpanzi i další primáti se ocitli na hranici vyhynutí, sloni, delfíni a kosatky na tom nejsou o mnoho lépe. Výjimku, jež potvrzuje pravidlo, jsou ovšem havranovití ptáci, jimž se daří docela dobře; ti však mají zřejmě jinou formu inteligence. Zato „hloupí“ tvorové si vedou nebývale dobře – švábi, holubi, potkani, medúzy a mnoho dalších se na změny klimatu a další „katastrofy“, ať už způsobené lidmi, či vzniklé z přirozených příčin, adaptují snadno a rychle.

Právě touto logikou se řídil nový výzkum evolučních biologů, kteří se pokusili popsat, jak vypadají sociální vazby inteligentních lidí. Výsledek potvrdil předpoklad vědců: společenské sítě inteligentních lidí jsou mnohem menší a navíc méně silné než sociální sítě méně inteligencí obdařených. Proč? V dotazníkovém šetření se ukázalo, že inteligenti cítí z přátelství a dalších emocionálně silných vazeb mnohem menší uspokojení než méně chytří.

Teorie, kterou si vědci vytvořili, operuje s představou, že chytřejší lidé obětují inteligenci na individuální přežití. Říká se tomu teorie savany, protože se tyto vlastnosti formovaly v době, kdy naši ještě polozvířecí předkové obývali savany. Ti, kdo měli méně štěstí a byli obdařeni menší inteligencí, se museli více spoléhat na ostatní, a to vedlo ke zpevnění sociálních vazeb.

Text: MK