Pravidla hovoří jasně: Embryo starší než 14 dnů se musí zabít!

Práce s lidskými embryi je z hlediska bioetiky velmi choulostivá záležitost. Nejedná se jen o křesťanský úhel pohledu, podle něhož je každý lidský život, ať už v jakémkoli stádiu vývoje, posvátný, ale i etický. Lidově řečeno: známe, co člověk dokáže, když mu zmizí vymezené hranice.

Zcela volné nakládání by mohlo vyústit třeba v eugenické pokusy. V době, kdy se zdaleka nepředpokládalo, že by se mimo tělo matky podařilo „embryo ze zkumavky“ udržet při životě 14 dnů. Zdálo se, že čtrnáctidenní hranice daleko přesahuje laboratorní možnosti. Ve své době to byla pravda.

Magdalena Zernicka-Goetz z Cambridge University a Ali H. Brivanlou z The Rockefeller University se dostali až na samou hranici pokusu a sami se rozhodli ho ukončit v době, kdy embryu uběhl třináctý den. Ještě 24 hodin a byl by překročen nejen bioetický Rubikon, ale i jasně daná pravidla. Potíž je, že tentokrát by buňky „lidského tvora“ mohly žít dál. Vědci totiž přišli na způsob, kterak pracovat dál. V čem byl trik?

Kouzlo je v kyslíku

„Obecně platí, že při kultivaci embryí se vyplatí snížit obsah kyslíku v atmosféře. Zárodkům se tak navozují přirozenější podmínky, protože ve většině tkání bývá kyslíku méně, než je běžně v ovzduší. Vyšší koncentrace kyslíku napomáhá vzniku většího množství kyslíkatých radikálů a to vede k poškození buněk. Pro vývoj embryí v druhém týdnu se ale ukázalo jako naprosto nezbytné zvýšení kyslíku,“ vysvětluje situaci biolog Jaroslav Petr v časopise Vesmír.

Lousie byla první

Ke čtrnáctidenní hranici jako stropu pro nakládání s embryi dospěl Etický poradní výbor amerického ministerstva zdravotnictví. To už bylo na světě první „dítě ze zkumavky“, holčička Lousie narozená Johnovi a Lesley Brownovým. V roce 1978 se celosvětově s problémem nemožnosti mít dítě potýkalo kolem 80 milionů lidí. Maminka měla neprůchodné vejcovody, a tudíž otěhotnění přirozenou cestou bylo vyloučené.

Současná situace je poněkud schizofrenní. Všichni tuší, že jisté hranice je nutné mít. Ovšem současná čtrnáctidenní hranice vznikla v době, kdy nemohla být překonána. Je to podobné, jako kdyby v době prvních automobilů vznikl zákon, že tehdejší hřmotící stroje nesmí překročit hranici rychlosti 10 km. Jenže vývoj šel dál a stokilometrovou hranici překročí každé auto. Bylo by nutné změnit zákon? Zřejmě ano… jenže posouvání hranic sebou nese rizika. V případě rychlosti aut došlo dokonce k situaci, kdy se hranice zpětně snižovala – vzpomínáte na diskuze kolem zákona snižující rychlost v obci z 60 km za hod na mnohými nenáviděnou „padesátku“?

Aktuálně se bude muset řešit, zdali se posune hranice i v případě práce s lidskými buňkami tvořícími embryo. Ale je jasné, že hranice není možné posouvat donekonečna.

Text: Topi Pigula