Pravdivý příběh zabití Alexandra Litviněnka – použití nejzákeřnějšího jedu v historii

Tajné služby používaly k zabití svých oponentů jedy odjakživa. Polonium bylo použito poprvé a Alexandr Litviněnko byl oběť.

Stříbrolesklá radioaktivita

Marie Curie byla Polka, a proto není divu, že se prvek, který roku 1898 objevila se svým manželem Pierrem, jmenuje polonium. Získali ho ze smolince vytěženého v jáchymovských dolech. O více než století později ho dokázal „vyrobit“ sovětský komplex, agenti KGB ho přepravili na britské ostrovy, aby posloužil jako vražedná zbraň na člověka, který přeběhl na druhou stranu ideologické opony. Předmět doličný se nezachoval, zato jeho radioaktivní stopy se nacházely všude. Alexandr Litviíněnko totiž jed vypil. Okamžitě po polknutí už nebylo cesty zpět. Stříbrolesklý prvek je prudce radioaktivní, takže je detekovatelný, což byla nakonec ta nejznatelnější stopa, které se vyšetřovatelé drželi.

Ruslan a Ludmila

Ruslan a Ludmila je pohádková poema Alexandra Sergejeviče Puškina. Stejně se jmenují tajné reaktory postavené hluboko v horách. Ruslan je tlakovodní reaktor činný od roku 1979, Ludmila je těžkovodní reaktor fungující od roku 1988. Jsou uprostřed oploceného a ostře hlídaného komplexu, jehož název rozhodně nesvádí k neviditelnosti. Komplex Maják byl zapojený do sovětského jaderného programu a měly se zde mimo jiné produkovat prvky sloužící k výrobě atomových zbraní. Přesně podle tehdejší paranoie nebyly podobné komplexy, a dokonce ani města, kde bydleli zaměstnanci, zaznamenány na tehdejších mapách. I po konci studené války některé z reaktorů nadále vyvíjely a dost možná stále vyvíjejí svou činnost. Závod Avangard se stal součástí Majáku a svého času byl jediným sovětským pracovištěm vyvíjející extrémně vzácný prvek – polonium.

Žádný člověk – žádný problém

Alexandr Litviněnko byl řadovým vyšetřovatelem a jako takový se dostával k celé řadě kriminálních činů. Časem zjistil, že praktiky KGB nejsou tak zcela slučitelné s rétorikou „služby pro lid“ a pojal podezření, že Vladimír Putin je zapojený do celé řady pochybných činností. Nejprve se pokusil podat hlášení oficiální cestou, ale poměrně brzy narazil na zeď komplikací a odstavení od informací. Pochopil, že mu hrozí bezprostřední nebezpečí a emigroval. Začal spolupracovat s britskou tajnou službou, a dokonce byl zapůjčen kolegům španělské tajné služby v Madridu.

„To vše udělalo z Litviněnka zrádce a trest KGB pro špiony, kteří zradili vlastní zemi, byl známý. Od samotného počátku bolševické revoluce v roce 1917 používala moskevská vláda jedy, kulky, bomby schované v dortech a další smrtící metody pro vyhlazení nepřátel jak doma, tak v zahraničí. Od Lva Trockého ke Georgi Markovovi, bulharskému disidentovi a spisovateli, který byl důmyslně otráven na Waterloo Bridge v roce 1978 špičkou deštníku namočenou v ricinu. Jak Stalin slavně konstatoval: Žádný člověk – žádný problém,“ píše Luke Harding, britský novinář a zahraniční dopisovatel The Guardian ve své knize Jed pro Litviněnka.

Otrávený čaj

Litviněnko pracoval v ruských službách jako vyšetřovatel, což vypilovalo jeho pozorovací talent a smysl pro detail. Zásadní okamžik a chvíle vraždy nastala v hotelové restauraci, kam se Litviněnko nechal vylákat a napil se čaje, v němž bylo přimícháno radioaktivní polonium. Jelikož se napil málo, umíral na nemocničním lůžku poměrně dlouho a byl proto schopen britským vyšetřovatelům popsat celou situaci. Díky tomu se zkoumala radioaktivní stopa nejen v hotelu, kde záření vykazovala nejen otrávená čajová konvička, ale i stůl, myčka a další věci, kterých se vrahové dotkli. Vyšetření Litviněnkovy vraždy trvalo 10 let a nejvíce radioaktivní předmět, který se během pátrání nalezl, byl obyčejný ručník. „Vykazoval hodnotu přes 17 milionů becquerelů. Abych to uvedl do kontextu, množství o hodnotě 10–30 milionů becquerelů v krvi dospělého muže by znamenalo smrt během jednoho měsíce,“ píše souvislostí Luke Harding v knize Jed pro Litviněnka.

K zabití stačí dostat 1 miligram tohoto vzácného prvku do trávicího traktu oběti. O zbytek se pak postará radioaktivní alfa záření, které je tak silné, že kov v pevném skupenství modře září. Zároveň je ale tak extrémně nedostupný, že je v podstatě nemožné, aby jej v dostatečném množství získal nájemný vrah – solitérně působící zabiják.

Polonium ze státního zařízení

Pušku si lze legálně koupit, vražednou bombu po domácku sestrojit. Ale polonium nelze na černém trhu koupit a už vůbec ne podomácku „sestrojit“. Vyšetřovatelé došli k tomu, že povolení k vraždě muselo přijít z nejvyšších kremelských míst. Ani KGB by si podobnou akci na zběhovi netroufla provést bez posvěcení.

„Polonium užité k otrávení pana Litviněnka bylo vyrobeno v zařízení Avangard v Sarově v Rusku. V zařízení Majak v ruském Ozjorsku bylo využito jednoho z tamních reaktorů produkujícího izotopy k počátečnímu ozáření bismutu, z něhož se následně získává polonium. Podle mého názoru je za otravu zodpovědný ruský stát nebo jeho agenti,“ konstatoval britský fyzik Norman Dombay, který se svou hlubokou znalostí sovětských jaderných zařízení podílel na vyšetřování.

Luke Harding to ve své knize vidí zcela jasně. Za vraždu bývalého ruského agenta, přeběhlíka, který nejprve sloužil ve FSB a následně se stal informátorem britské zahraniční rozvědky, jasně vidí vliv Kremlu. Ovšem není sám – stejně to vidí i oficiální soud, který v nepřítomnosti odsoudil dva vrahy – ruské občany a agenty KGB Andreje Lugového a Dmitrije Kovtuna. To, že je někdo odsouzen, ještě neznamená, že si odpyká trest. Rusko své občany nevydává, to znamená, že výkon soudního rozhodnutí proběhnuvšího ve Velké Británii prostě do Ruska nedosáhne. Přestože soudní rozhodnutí jasně deklarovalo, že šlo o (ne)obyčejnou vraždu britského občana (Litviněnko získal britské občanství), mnozí dnešní Rusové to vidí jasně – Litviněnko byl zrádcem a dočkal se sice krutého, ale spravedlivého trestu.

Text: Topi Pigula