Povídáte si sami pro sebe? Nejste blázni, naopak se lépe kontrolujete

Dělají to všichni a kdo tvrdí, že ne, dělá to dodnes, dalo by se říci. Tentokrát máme na mysli mluvení pro sebe – téměř každý to totiž dělá, avšak většina z nás má dojem, že by se za to měla stydět, že se jedná o něco divného. Ovšem opak je pravdou. Psychologové v tomto tématu odlišují takzvanou intrapersonální komunikaci a vnitřní řeč. Oba termíny jsou si velmi blízké, přesto vysvětlíme rozdíly podstatné k pochopení níže popsaného výzkumu.

Vnitřní řeč si neuvědomujeme a spočívá v tom, že máme o sobě určité myšlenky – například přemýšlíme o tom, co chceme udělat či jak se cítíme. Oproti tomu intrapersonální komunikace je slyšitelná, mluvíme při ní nahlas. A navíc spočívá v jakémsi dialogu se sebou samým. Uvědomujeme si, že se sebou mluvíme a sami sebe se ptáme i odpovídáme. Taková komunikace hraje důležitou roli v situacích, kdy si potřebujeme utřídit myšlenky a zorientovat se ve složitých problémech. A ano, nejspíš to děláte taky, jakkoli vám to přijde zvláštní.

Povídání o sobě a k sobě

Docent psychologie Jason Moser a jeho kolegové ze dvou michiganských univerzit podnikli neotřelé experimenty v tomto tématu, které se jinak zkoumá poměrně těžko – komunikace se sebou samým z podstaty věci obsahuje jen málo skutečně viditelných, natož měřitelných proměnných, s nimiž by bylo možno pracovat. Z toho důvodu byly použity techniky měřící mozkovou aktivitu, především magnetická rezonance.

Účastníci výzkumu měli reagovat nejdříve na znepokojivé obrázky (zobrazující například nebezpečné situace), posléze vzpomínat na nepříjemné zážitky ze své minulosti. V obou typech situací se sledovalo, co to s účastníky udělá. A výsledky byly překvapivě jednoznačné; pokud o sobě lidé mluvili ve třetí osobě, došlo k zapojení jiných částí mozku než při povídání v osobě první. Taková řeč byla mnohem méně emotivní a v důsledku i energeticky náročná.

Emoční kontrola v praxi

Z výsledků plyne, že když o sobě mluvíte ve třetí osobě, přiblížíte se tomu, jak přemýšlíte o druhých. Tedy více racionálně a méně emočně, což v mnoha otázkách může pomoci nahlédnout rozumné řešení, které není tak zatemněno emocemi. S takovým přístupem je samozřejmě nutno nakládat opatrně, neboť emoce jsou velmi zásadním indikátorem naší spokojenosti a vlastně jakýmsi kompasem, ale občas může být přínosné se rozhodnout bez jejich většího zapojení. A právě v takových případech je zmíněná metoda užitečná. Bez větší námahy, vlastně aniž byste museli dělat cokoli náročného, totiž můžete dosáhnout nižší míry stresu! Prostě v obtížných situacích k sobě mluvte ve třetí osobě namísto té první, kterou všichni standardně používáme. Není nic snazšího, než to vyzkoušet – uvidíte, zdali dospějete ke stejným závěrům jako michiganští vědci.

Text: MS