Opravdu začínají všechny duševní i fyzické nemoci v naší hlavě?

Hostem Martiny Kociánové v pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 byla Jarmila Klímová, představitelka psychosomatické léčby a zakladatelka Konzultačního a terapeutického institutu Praha, kde se věnují psychosomatice, individuálnímu a rodinnému poradenství.

Martina: Jste psychiatrička, teď pracujete jako psychosomatička. Proč jste se původně rozhodla pro psychiatrii a proč jste se pak rozhodla od ní poodstoupit?

Jarmila Klímová: Prapůvodně jsem se rozhodla pro rentgen, protože mně přišlo, že je to elegantní obor, který se umí dívat do člověka. Velmi záhy jsem zjistila, že věštectví a stínopravectví z rentgenových snímků je velmi omezená cesta jak zjistit, co se v člověku děje.

A mně psychiatrie zvláštním způsobem přišla první nejbližší obor, kam se mohu uchýlit a kde můžu hledat nějakou souvislost nemoci s tím, jak člověk uvažuje, jestli je mu dobře nebo špatně, jestli je smutný nebo veselý.

Nicméně byla to moje mladická nerozvážnost, která trvala jen několik málo let, protože opět jsem velmi záhy zjistila, že psychiatrie se zabývá úplně něčím jiným než duševním stavem člověka a jeho životním příběhem.

Martina: A čím se zabývá? Čemu se věnuje?

Jarmila Klímová: Psychiatrie se dneska jako velmi sofistikovaný obor, který je přísně biomechanicky střežen, zabývá především tím, jaké neuromodulátory nám kolují mezi jednotlivými nervovými buňkami, a jestli je tam serotoninu nebo dopaminu málo, nebo hodně. A tím to tak asi začíná a končí.

A to, že člověk, který přijde, je zbědovaný a v nějaké životní situaci, to už ten psychiatr zas tak moc neřeší, protože zkrátka má skvělá antidepresiva a je vyřešeno.

Martina: A proto ten váš odklon k psychosomatice?

Jarmila Klímová: Samozřejmě, protože psychosomatika byl první způsob myšlení, který nabízel souvislost v rámcích. Daleko překračoval běžné medicínské uvažování a bylo zde možno se potkat s člověkem jako takovým. S jeho individualitou, s jeho životním příběhem. A hlavně tam se poprvé nabízela jakási logická, rozumná souvztažnost mezi tím, proč je člověk nemocný, a kde ta nemoc skutečně vzniká. Kde má svůj základ.

Psychiatrie se na spoustu nemocí dívá jako na z ničehož nic vzniklé jevy, což je velmi roztomilé v rámci toho tvrdě materialistického uvažování. Takhle se například dívá na depresi. Vůbec jí to nepřekáží, deprese je pro psychiatra něco, jako když na vás z vesmíru spadne mokrý hadr. Nikdo za to nemůže, hadr vás celou přikryje a my ho začneme sundávat pomocí antidepresiv.

Ale já jsem upřímně řečeno v životě neviděla jedinou depresi, která by neměla dohledatelnou příčinu. Někdy s větší námahou, někdy snadněji, ale dohledatelná je prostě vždycky. Navíc ta psychiatrická terminologie, začneme třeba u pojmu „deprese“. Vždyť je bezobsažný.

Pod depresí se skrývá mnoho daleko jemnějších a sofistikovanějších emocí, postojů, prožitků, rozpoložení. Když ty začnete přebírat jak hromádku rýže, zrnko po zrnku, tak máte šanci porozumět, co se tomu člověku děje. A tu šanci má i nemocný sám, protože začíná chápat, proč je mu tak zle, jak mu je. Pojem deprese je poklička na prázdném hrnci. S tímhle pojmem se příčiny prostě nedopátráte.

Martina: Mnoho lidí přesně tohle očekává od psychiatrie. Tam na celostní přístup není prostor?

Jarmila Klímová: Ani prostor, ani body od pojišťovny.

Proč je tak těžké přijmout, že příčinou nemoci může být mysl, životní prožitky i vlastní bytí v rodině a společnosti? V čem je psychosomatický přístup k léčbě nemocí 3D, zatímco klasická medicína 2D? Jaké chemické reakce v těle umí spustit myšlenka? Za jak dlouho reagují buňky našeho těla na naši „blbou“ náladu? Jak vysvětlit příměr: „To, co nesmí být odžito, tak se odrazí v nemoci?“ Víte, které vztahy musí být v pořádku, abyste neonemocněli? Přečtete si celý rozhovor o psychosomatice zde: