Očkujme geneticky upravenými viry. V zájmu přežití lidstva!

Zoonózy, tedy onemocnění přenosné ze zvířat na člověka, děsí a hubí lidi už po staletí. Počínaje morem (který se šíří pomocí blech roznášených potkany) přes všechny druhy „zvířecích“ chřipek až po ebolu. Aktuálně vědci přišli s unikátním a vlastně poměrně logickým nápadem. Co takhle očkovat zvířata a doufat, že se vakcína v populaci přirozeně rozšíří?

Zjednodušeně řečeno, vakcínou je vlastně pozměněný virus, jimž by se divoká zvířata „nakazila“ a díky tomu už by „nechytla“ jeho silnou variantu. Zvířata by se vlastně pak „očkovala“ navzájem“. „Cílem je přerušení přenosu v rámci cyklu nákazy – tedy jít ven do křoví, kdekoli, kde se vyskytují přenašeči nositelé, a prostě je proočkovat,“ říká Alec Redwood, spoluautor výzkumu z australské Murdoch University's Institute for Immunology and Infectious Diseases. Podle něj by upravené viry by mohly být vstřikovány do divokých zvířat, jako jsou gorily, čímž by mohlo dojít k zastavení šíření chorob, jakou je například ebola. Podobný postup by šel použít u netopýrů šířící virus hendra. „Netopýři žijí v opravdu velkých komunitách, takže pokud by se povedlo dostat virus do některé z nich, potom bude pravděpodobnost přenosu dost velká,“ řekl Redwood. „Základním hostitelem viru ebola jsou netopýři. Ebola se dál šíří přímým kontaktem s nakaženým člověkem, ale obvykle se ten první případ objeví tak, že někdo sní netopýří maso,“ řekla před časem České televizi Míla Janišová, bývalá mluvčí organizace Lékaři bez hranic.

Je naprosto zásadní, aby pozměněný virus byl druhově specifický, ale i tak hrozí jeho další mutování v průběhu přenosu v divoce žijících populacích. „Nemyslím si, že některý geneticky-navrhovaný replikující infekční agens by měl být uveden do prostředí bez jasné strategie, jak jej vymýtit v případě, že se akce nezdaří,“ varuje dr. Ian Ramshaw, mimořádný profesor na University of Canberra. V přírodních podmínkách totiž může dojít k naprosto nečekaným zvratům, které v laboratoři nelze ani naprogramovat ani předpokládat, a tedy ani nasimulovat. Austrálie už má s podobným únikem své zkušenosti. Na ostrově Wardang totiž z laboratoře do volné přírody unikl kalcivirus vyvíjený ke decimování králičí populace. Na první pohled se nic moc nestalo. Virus dělal to, k čemu byl vyvinut – likvidoval králíky. „Virus postupuje rychlostí 8 km za den a provádí to, k čemu byl určen – zdálo by se tedy, že je vše v pořádku, ovšem až na poněkud nezvladatelnou živelnost. Tato živelnost však může mít následky větší, než si dovedeme představit."

První pohroma už přišla. Už teď se prakticky zhroutily podniky založené na vývozu králičího masa, přestože na většině území Austrálie je králíků ještě dostatek. Důvod je jednoduchý – nikdo nechce dovážet králíky, u nichž je riziko nakažení. Na zpracování králičího masa a kůží je založena velká část australského hospodářství, která se brzy úplně zhroutí. Hůře předvídatelné jsou ovšem následky ekologické. "Předpokládá se, že až obrovská masa koček, lišek i jiných predátorů přijde o svou nejmilejší kořist, vrhne se ze zoufalství na zbytky původní vačnaté fauny. Navíc, je sice možné, že pusté plochy zbavené králíků se opět zazelenají, ale je otázkou, zda to nepovede pouze k rozsáhlejší zemědělské činnosti, konkrétně k pastvě ovcí, jejíž důsledek by se příliš nelišil od ´původního´ stavu,“ napsal tehdy David Storch v časopise Vesmír.

V případě očkování divokých zvířat upravenou formou virů stojí tak proti sobě dva vědecké zájmy. Oba chvályhodné a zároveň protichůdné. Na jedné straně snaha ochránit lidstvo před nebezpečnými chorobami, na druhé obava před nekontrolovanými změnami. Člověk by si v rámci vypuštění virů „mohl hrát na Boha“ a je otázkou, zdali by dokázal, podobně jako Bůh v případě omylu, vzít své jednání definitivně zpátky. Máme šanci udělat v rámci akce „vezměme viry zpět“ něco podobného, jako je biblická potopa nebo likvidace, jakou byla Sodoma a Gomora?

Text Topi Pigula