Objevili jsme 60metrového krakena, tvrdí záhadologové

O setkání s krakenem psaly stovky starověkých i středověkých námořníků. Podle dnešních biologů to je nesmysl, existenci tak velkého tvora moderní věda nepřipouští. Ale co je pak na fotografii, na niž upozornili záhadologové z webu UFO Sightings Daily?

„Vypadá to jako kraken,“ popsal na tomto webu fotografii z Google Earth její objevitel Scott C. Waring. Podle Googlu je věc na snímku dlouhá asi 30 metrů, podle Waringa je jasně vidět, že jde pouze o část krakena, jeho celé tělo i s chapadly musí mít přes 60 metrů.

Snímek pochází z 9. dubna 2016 a byl pořízen na souřadnicích 63° 2'56.73"S 60°57'32.38"W. Waring se prý nejprve domníval, že jde o plesiosaura, ale později názor změnil. Na ufologickém serveru se ovšem o identifikaci tvora rozpoutala vášnivá hádka: jiní uživatelé totiž objekt považují za jednoznačně vytvořený strojově. „Musí“ to tedy logicky být něco vyrobeného mimozemskou nebo oceánskou civilizací…

Kraken? Foto: Google Earth

Pochopitelně považujeme tyto úvahy za zcela zcestné. Rychlé úvahy bez jakékoliv podrobnější analýzy jsou vždy k ničemu – kromě rozpoutání emocí v bulvárním tisku. Nicméně téma je to zajímavé i pro nás, a to z jednoho prostého důvodu: zrovna před několika týdny totiž mořští biologové oznámili, že by hlavonožci žijící v hlubinách oceánů mohli dosahovat mnohem větších rozměrů, než jsme se doposud domnívali.

Biologové prozkoumali doposud asi 130 druhů velkých hlavonožců. Ty největší krakatice a kalmaři mohou měřit až neuvěřitelných 13 metrů. Jenže nová studie publikovaná teď v odborném časopise LiveScience tvrdí, že v oceánech musí žít i mnohem větší kousky – velké jako autobus…

Autor kontroverzní práce je mořský biolog J. Paxton, ekolog a statistik v jedné osobě. Tento vědec, který pracuje na University of St. Andrews, použil pro svůj výzkum statistické metody. Jeho výzkum se od předchozích podobných prací zásadně liší: až doposud se vědci zaměřovali především na porovnávání velikosti nalezených chapadel a jejich otisků na tělech vorvaňů – jiná data totiž v podstatě o krakaticích a kalmarech nemáme; žijí tak hluboko, že se s nimi lidští výzkumníci reálně prostě nesetkávají. Nová studie ale pracuje s údaji o velikosti zobáků…

Hlavonožci jsou totiž vybavení zobanem, který je svým vzhledem velmi podobný tomu papouščímu. Také tyto zobáky bývají nacházeny ve vnitřnostech vorvaňů. Z jejich rozměrů se dá extrapolovat i celková délka těla krakatice; chapadla a další měkké části se rozpadají a natahují, jejich měření je tedy značně nespolehlivé.

Podle Paxtona jsou jeho data přesvědčivá: řada úlomků zobáků naznačuje, že desetimetrových a zřejmě i dvacetimetrových krakatic může být v oceánech značné množství. Doposud jsme se s takovými obry nesetkali, tedy pokud budeme ignorovat svědectví středověkých rybářů a velrybářů 19. století. Na videu poprvé největší z krakatic, majestátní Architeuthis dux, nafilmovali Japonci až roku 2004 – tento exemplář měřil sedm metrů. Z ostatků mrtvých kratatic nacházených na břehu se dá celková velikost odhadovat jen těžko, právě proto, že po smrti ochabují svaly, a jelikož je tělo hlavonožců bez kostí, prostě se roztáhne a působí pak jako mnohem větší.