Nemůžete mít děti? Nevadí, pronajměte si cizí dělohu!
Lékařská věda na jedné straně a bída některých žen na straně druhé postoupily tak daleko, že je možné bezdětným párům pomoci k dítěti. Lékaři implantují oplozené vajíčko, žena pronajme na devět měsíců své zdravé tělo k donošení plodu.
"24 let, žádné špatné návyky, 176 cm vysoká, 55 kg, přírodní hnědé vlasy, oříškově hnědé oči, krevní faktor A+, zdravá, hledá rodinu hledající náhradní rodičku pro své budoucí dítě.“ Tak zní inzerát ženy, jež je ochotná „pronajmout“ svou dělohu, potažmo tělo, jako „stroj“ na výrobu dítěte. Tedy jeho odnošení a následné předání „rodičům“, kteří si službu zaplatili. Zdá se to příliš bizarní?
Možná, jenže mnohým ženám, které nemohou absolvovat přirozené těhotenství, tato metoda přijde jako spásná. Ale jde o skutečnost, která se běžně děje v mnoha zemích světa. Nejen v Indii či Thajsku, ale i v Řecku či u našich severních sousedů – v Polsku. Ano, v katolickém Polsku se na internetovém fóru nacházejí desítky inzerátů nabízející „břicho k pronájmu“. "Je mi 33 let a mám 3 děti. Dlouhodobě jsem byla dárkyní vajíček a úspěšně jsem prošla všemi testy (genetické i HIV). Jsem připravena porodit dítě páru, který s tím má problém. Oplodnění možné pomocí inseminace. Čekám na zprávu,“ píše paní Beata z Gdańska.
Kolik za břicho?
Cena za tuto službu se pohybuje od 20 000 do 50 000 zlotých. Jak to probíhá? Samotná akce je samozřejmě nelegální, nicméně technicky dnes už nejde o příliš náročný proces. Bezdětný pár, jenž nemůže mít děti přirozenou cestou, si najde ženu ochotnou jejich dítě „odnosit“. Otec dodá spermii, matka vajíčko a k oplození dojde „in vitro“, tedy ve zkumavce. Následně se oplodněné vajíčku dodá do „pronajmuté“ dělohy, kde se vyvine v životaschopné embryo a následně se zrodí další život. Poněkud zapeklitou otázkou je, kdo je vlastně biologickou matkou. Ta, jež dodala polovinu DNA (druhá je od otce), nebo ta, která s dítětem prodělala těhotenství?
Zápisky nosičky
Respektovaný britský The Guardian zveřejnil zápisky z deníku jedné z žen, která své tělo za účelem těhotenství „pronajala“. K jejímu oplodnění došlo na řecké klinice. Celý „přesun vajíčka“ začal otázkou, kolik dětí by vlastně žena chtěla. Je totiž možné tímto způsobem „zařídit“ dvojčata i čtyřčata. „Toto těhotenství vnímám odlišně od těch předchozích vlastních. Nevybírám výzdobičku na dětský koutek ani miminkovské oblečení. Pořád jsem nevrlá, což se snažím zmírňovat dávkami léků. Reakce druhých jsou neočekávané. Mnozí jsou skutečně ohromeni tím, co vnímají jako mou laskavost.
Nejsem přirozeným kandidátem pro cenu Matky Terezy, ale na druhou stranu možná nejsem tak sobecká, jak jsem si myslela. Koneckonců, jiní mohou přemýšlet o tom, jaké to je být náhradní matkou. Já už to vím. Když šla dnes ráno moje šestiletá dcera do školy, oznámila tam že její máma má v břiše pro tetičku Jane dvě děti, protože její bříško správně nefunguje. Tam zůstala asistentka s ústy dokořán. Jdu zpátky na kliniku Harley Street zjistit, jestli se můžeme dozvědět pohlaví miminek. Teď už mají malé tváře a prsty na rukou a nohou. Lékař se podívá na první. Je si jistý, že je to kluk. Dělám tichou modlitbu, aby zbylé byla holčička (Jane už má dva chlapce). Je to holka.“
Zdraví na posledním místě
Vícečetné těhotenství u osmačtyřicetileté ženy není bez rizika. Nejde jen o rizika zdravotní, ale i o fakt, že dítě se může narodit postižené. Přesně to se stalo náhradní thajské matce jménem Pattaramon Chanbua, která souhlasila s umělým oplodněním a donošením dítěte za cenu 100 000 australských dolarů, což je zhruba 1 800 000 korun. Jenže došlo ke komplikaci, matce se sice narodila plánovaná dvojčata, ale zadavatel, australský pár, si odvezl jen jedno dítě. To druhé totiž trpělo Downovým syndromem. Důvodem pro těžké rozhodnutí stát se náhradní matkou je v naprosté většině případů neutěšená finanční situace, dluhy, hrozba bezdomovectví a sociálního úpadku. Tento typ náhradního mateřství je v Thajsku legální, a tak se na něj specializují některé „personální“ agentury. Na jedné straně hledají ženy ochotné tuto situaci podstoupit a na straně druhé monitorují požadavky ze strany movitých, leč bezdětných párů.
Nemožnost mít děti znamená pro mnohé ženy naprosté nenaplnění životního údělu. Ale jak vidno, s penězi, snahou a jistým překročením zákona není ani tato překážka nepřekonatelná. Otázkou je, co na to etika, právníci a v neposlední řadě i příroda, neboť i náhradní matka dává (v genetickém slova smyslu) dítěti cosi se sebe, takže narozené miminko má v konečném důsledku tři rodiče.
Text: Topi Pigula