Nejodpornější místo na Zemi stvořila naše touha po chytrých technologiích

Na obzoru se rýsují chladírenské věže a komíny závodu na zpracování vzácných prvků. Jde o jednu z největších továren ve svém oboru na světě. A u této továrny vzniká obrovské umělé jezero, které je až po okraj plné kalu tvořeným z toxického odpadu. Desítky potrubí, jež lemují břeh, chrlí další přívaly hustého, černého chemického odpadu z rafinerií, které obklopují jezero. Zápach síry a hluk z trubek útočí na lidské smysly.

Do tohoto místa se vypravil novinář Tim Maughan z BBC. „Vypadalo to jako peklo na zemi,“ líčí. Tim Maughan zavítal do města Pao-tchou (v pchinjinu Bautou) v Číně v oblasti zvané Vnitřní Mongolsko se skupinou architektů a designérů z organizace Unknown Fields Division. Jejich cílem bylo sledovat zpětně cestu zboží, které se do našich obchodů dostává v obrovských kontejnerech na lodích právě z továren z Asie.

Doly a továrny v Pao-tchou pomáhají udržet náš moderní život, protože odsud pochází velká část vzácných prvků, které se dále zpracovávají. Najdeme je všude – v magnetech ve větrných turbínách, v motorech elektrických automobilů, vnitřnostech chytrých telefonů a televizí s plochými obrazovkami. V roce 2009 pocházelo 95 procent zpracovaných prvků právě z Číny. Odhaduje se, že doly Bayan severně od Pao-tchou obsahují 70 procent světových zásob. Ale za jakou cenu?

Novodobá zlatá horečka

Vzácné prvky a minerály hrály klíčovou roli při transformaci Číny a jejím explozivním růstu, kdy se vyšvihla na přední příčky světové ekonomiky. „Z návštěvy Pao-tchou ale vyplývá, že růst nebyl zadarmo. Že měl obrovský vliv na celou zemi, změnil zdejší město k nepoznání,“ popisuje Maughan. Lidé v Pao-tchou se musí cítit podobně jako v dobách zlaté horečky na Západě.

V roce 1950 mělo město 97 tisíc obyvatel. To bylo ale před zahájením těžby, dnes populace přesáhla dva a půl milionu. Existuje pouze jedno vysvětlení tohoto obrovského přílivu obyvatel – minerály.

V důsledku těžby uvízlo Pao-tchou někde mezi novým světem symbolizovaným kapitalismem a vadnoucími vzpomínkami na komunismus. Billboardy drahých amerických značek stojí vedle propagandistických nástěnných maleb, nezúčastněné tváře západních supermodelek shlížejí dolů na sochy předsedy Maa. „V noci hlavní silnice září, protože na ně se vydělaly peníze v továrnách, v menších postranních uličkách je ale tma a opilí zvracející dělníci, kteří hledají únik v barech a dalších nočních podnicích,“ tvrdí Maughan.

Šedo-černé peklo

Kvalita života ve městě je velmi nízká, všude je vidět, že jsou to továrny a doly, o které jde. Občas je nemožné říct, kde končí jeden závod a začíná druhý, ze země vylézají obrovské roury, které se táhnou podél vozovek a chodníků, a když je potřeba překlenout silnici, vztyčí se do vzduchu a ještě o trošku víc zohyzdí pohled na město. Ulice jsou zde široké, aby pojmuly obrovské množství kamionů a tahačů, které přepravují náklady tam i sem.

Když prší, voda ženoucí se ulicemi zčerná od uhelného prachu. Bytové domy jsou v těsné blízkosti uhelných elektráren nebo továren. „Všude, kam se podíváte, stojí z poloviny dokončené věžáky a narychlo postavená vícepodlažní parkoviště. To spojuje nekonečné elektrické vedení na sloupech. Vzduch je naplněn sirným zápachem. Je to druh industriální krajiny, na kterou už Amerika či Evropa zapomněly, ale právě tak to muselo vypadat v dobách největší „slávy“ například v Detroitu,“ popisuje novinář.

Zbytečné ničení?

„Jedna z našich prvních návštěv ve městě vedla do zpracovatelského závodu na cer. Je to kov, který připomíná železo a má obrovské komerční využití od barvení skla až po výrobu katalyzátorů. Průvodce, který nás závodem prováděl, nám vysvětlil, že zde se produkuje především oxid ceru, který se používá k leštění dotykových obrazovek chytrých telefonů a tabletů,“ vzpomíná Maughan, kterému hned na továrně přišlo něco divného.

„Když jsme procházeli jednotlivými částmi továrny, bylo nemožné si nevšimnout, že něco chybí. Mezi bludišti potrubí, nádrží a odstředivek nebyli žádní lidé. Ve skutečnosti tam vlastně nebyla vůbec žádná aktivita. Naše hlasy se odrážely od zdí a stropů továrny, tvořily ozvěnu, ale byl to jediný zvuk, který byl slyšet. Když jsme se průvodce ptali, proč je závod uzavřen, tvrdil, že je to kvůli údržbě. Ale nebyly po ní žádné stopy. Když jsme na průvodce dále tlačili, divil se, že máme tolik otázek, a zarytě mlčel,“ líčí novinář s tím, že toto chování je ve městě běžné. Lidé nechtějí slyšet žádné otázky a odpovědím na ně se vyhýbají.

Vysvětlení je možné hledat i jinde. Místní průmysl možná vytváří umělý nedostatek na trhu, aby držel ceny oxidu ceru, ale i dalších minerálů vysoko. Už v roce 2012 byly zaznamenány podobné případy, když tisková agentura Nová Čína oznámila, že Čína jako největší poducent vzácných minerálů pozastaví těžbu. Ceny všeho raketově stouply a žádné omezení ani pozastavení se samozřejmě nekonalo.

Jedním z dalších vývozních artiklů Pao-tchou je neodym, další velmi vzácný prvek, který se používá k barvení skla, ale také na výrobu laserů. Možná ještě důležitější použití je při výrobě výkonných, avšak lehkých magnetů. Neodymové magnety se používají do spotřební elektroniky, jako jsou sluchátka, mikrofony do mobilu a počítačové pevné disky. Také jsou ale důležitou složkou ve velkých zařízeních, které vyžadují silné magnetické pole, například ve větrných turbínách a motorech, které pohánějí novou generaci elektrických automobilů.

„Náš průvodce v továrně na neodym se zdál otevřenější než ten v továrně na cer. Dokonce jsme dostali nějaké magnety na hraní. Ale opět, když naše otázky nesměřovaly na výrobu a použití neodymu, ale zajímalo nás životní prostředí, odpovědi byly neuspokojující a prohlídka byla brzy ukončena,“ popisuje Maughan ve své reportáži.

Neodym a cer nejsou zase tak vzácné

Fascinující věc na prvcích jako neodym a cer je, že zatímco jsou nazývány vzácnými prvky, jsou vlastně docela běžné. Neodym není vzácnější než měď nebo nikl a je rovnoměrně rozdělen v celé zemské kůře. Takže zatímco Čína produkuje 90 procent neodymu, se kterým se obchoduje, je zde pouze 30 procent ložisek.

To, co oba prvky dělá natolik vzácné, je nebezpečný a toxický proces potřebný k jejich extrakci z rudy a jejich upravení pro průmyslové účely. Například cer se extrahuje drcením minerálních směsí a jejich rozpouštěním v kyselině sírové a dusičné. Provádí-li se to v průmyslovém měřítku, vede to ke vzniku obrovského množství jedovatého odpadu. Takže Číňané jdou po penězích a nezajímá je životní prostředí, kvůli kterému se jiné národy extrakci vyhýbají.

A neexistuje lepší místo, kde lze pochopit, jakou Čína na své přírodě páchá škodu, než na břehu toxického jezera v Pao-tchou. To zřejmě vzniklo přehrazením řeky a zatopením oblasti, která kdysi byla zemědělskou půdou. Nyní je zde odkaliště, skládka odpadu. Od centra města je vzdáleno pouhých 20 minut autem, a přestože úřady tvrdí, že jezero hlídá armáda, podle novináře z BBC to není pravda. Nejsou po ní ani stopy.

„Ač jsem před cestou viděl pár fotek z místa, nic mne nemohlo připravit na tak příšerný pohled. Je to dystopické a děsivé místo. Nejvíc mě ale děsí myšlenka, že tento odpad vzniká i ze zelených technologií, které všichni nadšeně podporujeme, jako jsou větrné turbíny a auta na elektrický pohon,“ tvrdí Maughan, který vzal svůj iPhone leštěný cerem a fotil a točil.

Jezero najdete i na Google mapách, což naznačuje jeho skutečnou velikost. Když si pohled dostatečně přiblížíte, uvidíte desítky trubek, které ho lemují. Skupina vzala i vzorky, které nechala v Británii otestovat. Jíl z kaliště byl radioaktivní. Cílem výpravy teď je upozornit na neuvěřitelné plýtvání a ničení přírody, ke kterému nás svádějí firmy s elektronikou, jež nás přesvědčují, že potřebujeme každý rok nový typ telefonu a další elektronické hračičky.