Namísto Marsu by se lidstvo mělo zaměřit na kolonizaci Merkuru, navrhuje slavný vědec

Ať už jde utopické vize, jako byl projekt Mars One či vládní program NASA, prakticky veškerá budoucnost pilotovaných misí do hlubokého vesmíru míří směrem k Marsu. O rudou planetu se zajímají i ruští plánovači či Elon Musk ze SpaceX. Teoretický fyzik Jim Shifflett však tvrdí, že mnohem užitečnější by byl průzkum – a výhledově i kolonizace – u dost možná nejopomíjenější planety sluneční soustavy: Merkuru. A dává k tomu překvapivě pádné argumenty.

Benefity prvního světa

Ačkoliv nejbližší pilotované mise k Marsu samozřejmě nebudou startovat s cílem kolonizovat planetu, dá se očekávat, že v horizontu dalších dekád po roce 2030 navážou první permanentní základny právě na předešlé průzkumné lety. Podle Shiffletta bychom proto měli přetočit celý kosmický program, jehož cílem je nyní Mars, abychom položili co nejlepší základy úspěšné kolonizaci. Merkur je prý totiž vhodnějším cílem než jiné planety.

Stejně jako Mars i Merkur disponuje velkým množstvím vody ve formě ledu, a to u polárních oblastí. Celkové množství vody na Merkuru by bylo s to pohánět místní zemědělství bez importu v podobě komet, jako to futurologové předpokládají pro teraformaci Marsu. Oproti Marsu na něm navíc panuje příjemná teplota – samozřejmě nikoliv na povrchu, jenž je z jedné strany pod neustálým atakem blízkého slunce, nýbrž v podzemních jeskyních. Ty podle analýzy výškových map od hloubky pod jeden metr mohou v polárních oblastech dosahovat dokonce pokojové teploty kolem 22 °C!

Zdaleka největším argumentem svědčícím ve prospěch kolonizace Merkuru je ale místní ekonomický artikl, z něhož by kolonie mohla těžit – velká intenzita slunečního záření. Cena energie sbírané fotovoltaickými články by na Merkuru byla oproti zbytku sluneční soustavy triviální. Planeta by tak mohla sloužit jako levná automatizovaná továrna či by pomocí nějakého druhu uskladňování nebo předávání energie mohla svůj přebytek prodávat dále. Žádné bližší přirozené těleso Slunci neexistuje, Merkur by tak ve sluneční energii měl doslova monopol.

Nedosažitelný sen teraformace

Analýza půdy vytvořená sondami z oběžné dráhy rovněž naznačuje, že povrch Merkuru je převážně homogenní, což by svědčilo dobré ochraně podzemní kolonie proti kosmickému záření. Shifflett sice přiznává, že planeta může obsahovat minerály nevhodné pro rostliny i člověka. To by ale prý musel detailněji určit další průzkum. Je také pravda, že Shifflett hypoteticky navrhuje pouze podzemní kolonii, nikoliv povrchovou. Optimálně by tato měla využít 20 až 60 km široké spekulované jeskynní útvary u polárních oblastí. Oproti terafomovanému Marsu by tedy bylo místa méně. Otázkou však je, není-li futuristická idea teraformace Marsu přeci jen příliš nerealistickou.

I když jeho povrch vypadá pozemsky, magnetické pole Marsu je velmi slabé a atmosféra extrémně řídká – podzemním koloniím by se osídlení Marsu nevyhnulo stejně, jako by tomu bylo v případě Merkuru. Stejně tak na povrchu obou planet panuje v zásadě stejná gravitace. Oproti tomu však Marsu navíc chybí větší intenzita slunečního záření. Solární elektrárny by nebyly tak efektivní a kolonisté by museli svá města napájet jadernými či pokročilejšími reaktory. K tomu všemu navíc planetě chybí ekonomický artikl, který by jí dodával na výjimečnosti. Mars je tak paradoxně v součtu Shiffletta ještě větší pustinou než Merkur.

Teraformace Marsu a jeho přeměna na svět podobný Zemi je tak jedinou skutečnou výhodou čtvrté planety. Jenže zatímco levnou energii Merkuru by mohla čerpat a prodávat již první generace kolonistů, přeměna Marsu pro náš ekosystém by pravděpodobně zabrala stovky, ne-li tisíce let a neuvěřitelnou sumu zdrojů. Transformace Sahary na rajskou zahradu by vedle teraformace Marsu byla snadným projektem. A je otázkou, jestli lidé čtvrtého tisíciletí – vybavení genetickými modifikacemi a kybernetikou, jaké si sotva umíme představit – vůbec najdou pro něco podobně přízemního jako pozemský ekosystém uplatnění.

Ladislav Loukota