Náhoda, nebo osud? Proč některé události nedokážeme vysvětlit

Některé situace vypadají, jako by prostě nemohly být náhodné, ačkoli zdravý rozum říká něco jiného. Představte si, že se ztratíte na procházce v lese a toužebně vyhlížíte pomoc. No a jakkoli je to nepravděpodobné, ta se skutečně dostaví a vy na opuštěné cestě narazíte na člověka, který vám pomůže. Šance, že se právě tohle stane, je extrémně malá, a tak si říkáte, že to přece nemůže být jen tak. Jak se s takovou situací vyrovnat? Psychologie ji má popsanou a možná vás překvapí, že se týká i mnohem rozsáhlejších celospolečenských jevů. Nebo snad dokážete vysvětlit, proč se v určitých historických epochách staly v různých zemích velmi podobné události?

Slavné kořeny

Jeden z nejslavnějších psychologů 20. století, švýcarský analytik Carl Gustav Jung, vnesl do oboru zkoumajícího lidskou mysl nespočet nových prvků. Posunul Freudovo chápání snů a rozšířil jeho význam i o kategorie mýtů, pohádek, umění a často až nadpřirozených a podezřele nevědecky znějících konceptů. Jedním z nich je i termín synchronicita. Ten pro Junga znamenal v podstatě opak kauzality. Běžně se na události ve světě díváme jako na kombinaci příčin a důsledků, každé akce vyvolávající reakci. Jung však během svého života mnohokrát tento zjednodušující a materialistický přístup ke světu kritizoval, často laškoval i s paranormálními jevy. Koncept synchronicity je pak nejvýraznějším vyústěním těchto úvah a předpokládá souslednost jevů nikoli na základě kauzality, nýbrž podle smyslu.

Bavíme se tu o intuici, jakémsi napojení na transcendentno; pokud zažíváte synchronicitu, objevili jste ve sledu událostí hlubší, ačkoli na první pohled nepochopitelný smysl. V extrémním výkladu nemusí existovat žádné náhody a vše se děje podle určité vnitřní logiky, již však naše kauzálně uvažující mysl nedokáže uchopit. Takový přístup vychází z východní filosofie, především té čínské, a, jakkoli se vzpouzí běžnému rozumu, může mít blahodárný vliv na lidskou mysl. Jednak je svět rázem mnohem přívětivějším místem, neboť věříme, že vše se děje z nějakého důvodu, jednak lze benefitů synchronicity využít i v rámci psychoterapie; tak ji totiž v nejslavnějším případě popsal samotný Jung. Přečtěte si příběh o tom, kterak prolomil mentální odpor jedné své pacientky díky tomu, že když vyprávěla o skarabeovi ze svého snu, Jung jí nečekaně podal podobného brouka, který těsně předtím vlétl do místnosti. Tvrdě racionální obrana pacientky byla narušena a terapie začala být smysluplnou.

Nevědecká synchronicita

Taková vysvětlení se samozřejmě přísně vědeckým psychologům moc nelíbí. Trochu paradoxně může být řada událostí spadajících do této kategorie vysvětlená tím nejpřísnějším nástrojem kauzálního uvažování – statistikou. Je totiž poměrně pravděpodobné, že se občas některá z mnoha výrazně nepravděpodobných událostí skutečně stane. Důležitější je však něco jiného – děje se to, co si myslíme, že se děje. Jestliže jsme tedy v některých životních obdobích náchylnější k všímání si nezvyklých jevů, budeme mít i pocit, že se nám právě takové jevy ve zvýšené míře dějí. Synchronicita tedy především vypovídá o nás, o našem prožívání a naladění, nežli o světě. Což je samo o sobě poměrně zajímavá informace. Každopádně není nic špatného na tom, když občas vybočíme ze svých standardních kolejí a zkusíme být otevření věcem, na něž jindy nepomyslíme; takové pokrokové myšlení totiž nemůže uškodit.

Text: MS