Nacisté a jejich symboly zla: Jak Hitler zneužil severské runy

Devět dnů a devět nocí visel na stromu světa, který prorůstá všemi světovými kontinenty. Navíc byl proklán zázračným oštěpem. Po tomto dlouhém utrpení severský bůh Ódin konečně pochopil tajemství run, jež v mytologii symbolizovaly moudrost, Ódinovu nejvyšší hodnotu. Jen díky této oběti, kterou pro lidstvo podstoupil, se může lidstvo radovat z vědění a poznání…

Takto se tedy na světě objevily runy, znaková sada germánských jazyků – tedy alespoň podle severské mytologie. Runy se v několika variacích užívaly zhruba od roku 150 našeho letopočtu až do počátku 12. století, kdy i ve Skandinávii začala být užívána latinka v souvislosti s rozšiřováním křesťanství. Kontinentální Evropa (především germánská populace na území dnešního Německa) však s runami skončila už během 8. století. Nacisté se považovali za nástupce germánských kmenů, nejčastěji Teutonů. Runy měly být původním germánským písmem – a tedy i původním písmem celého lidstva.

Slunce i vítězství

Nechvalně známý symbol SS vytvořil živořící výtvarník Walter Heck v roce 1929. Vycházel z tradičního symbolu „sig“ (viz dále), který zdvojil – a tak se zrodilo označení pro Schutzstaffel, zkracované „SS“. Logo bylo výmluvné a úderné, okamžitě budilo kýžené emoce, a zároveň dávalo najevo, o koho se jedná. Heinrich Himmler se dlouhodobě snažil zdůraznit nadřazenost árijské rasy, k čemuž měla dopomoci i symbolika odkazující ke slavné minulosti. Ve skutečnosti však Heck, který za design loga dostal v přepočtu jen několik desítek korun, pravděpodobně využil znaků, jež se tou dobou vyskytovaly na sloupech elektrického vedení. Tím bylo dosaženo kýženého efektu zdánlivého nebezpečí, zároveň si chudý umělec vydatně ulehčil práci. Pointa spočívala i v tom, že písmeno „S“ se Heckovi zdálo měkké a pro dané účely nevhodné; v takto upravené podobě byl však rozdíl na první pohled patrný a připomínal nebezpečné blesky.

Himmlerovy jednotky následně strávily spoustu času hledáním historických dokumentů a artefaktů, kde se symbol alespoň v hrubých obrysech vyskytoval. To vše proto, aby bylo jeho použití ospravedlněno a došlo k jeho dalšímu rozšíření. Využití run obecně navíc mělo ze společnosti vymýtit křesťanskou symboliku, jež byla po téměř dvou miléniích pochopitelně hluboce zakořeněná.

Odsuzovaná svastika

Pokud už hovoříme o znaku SS, těžko můžeme nezmínit nejproslulejšího zástupce nacistické symboliky – svastiku. Starodávný symbol pohybu, věčnosti či slunce je univerzální napříč kulturami a datuje se až do doby kolem 10 000 let před naším letopočtem. Název je odvozen ze sanskrtu, v němž znamená „štěstí“ či „být šťastný“; zároveň se graficky jedná o velmi jednoduchý symbol připomínající sluneční kruh. Nelze se proto divit, že se jedná o tak rozšířený motiv – vždyť o čem lidstvo odnepaměti přemýšlí více než o životodárném slunci a hledání štěstí?

Levotočivá svastika, tedy kříž se čtyřmi vířivými rameny, je i ve východních náboženstvích a filozofických systémech častá, leckdy dokonce označuje samotné Buddhovo učení. Nacistická propaganda si však svastiku upravila dle svého – ramena otočila doprava a prohlásila ji za prastarý árijský symbol. Ve východních učeních je pravotočivá svastika symbolem zla a černé magie, nacisté ji však takto použili jednoduše proto, že pro Evropany je směřování zleva doprava čitelnější a pochopitelnější. Za zmínku však stojí, že na přelomu 19. a 20. století se pravotočivá i levotočivá svastika staly podobně oblíbeným symbolem pro štěstí jako třeba čtyřlístek – proto ji můžeme vidět třeba u dobové finské, lotyšské, či dokonce americké armády nebo v logu sportovních týmů. Až během 20. let, když německá strana NSDAP nabývala na vlivu, začala být pravotočivá svastika spojována hlavně s ní; a v důsledku i s domnělou nadřazeností árijské rasy. Proto se od symbolu během 30. let většina jeho příznivců distancovala a v současnosti můžeme bez přehánění mluvit o tabu – ať svastiku otočíme doleva nebo doprava, těžko můžeme počítat s jinou interpretací než s okamžitým nařčením z užívání nacistické ikonografie.

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Prima ZOOM, které je aktuálně na stáncích.