Na olympijských hrách v roce 2020 bude možná k vidění umělý meteorický déšť

Olympiády již dávno nejsou jenom záležitostí sportovních zápolení, ale také způsobem, jimž jednotlivé státy dokazují velikost své peněženky a míru svých inovací. Japonsko pro Letní olympijské hry v Tokiu na rok 2020 přesto zřejmě ukáže něco doposud nevídaného – umělý meteorický déšť!

Podívaná za všechny peníze

Slibuje to alespoň japonská výzkumná společnost ALE, která navrhuje pořadatelům svůj projekt pojmenovaný Sky Canvas. Namísto tradičně monumentálního ohňostroje odpalovaného ze země by tento vypustil do pozemské atmosféry 500 až 1000 drobných částic, jež by jako umělé meteoroidy vyvolaly nad městem nečekanou podívanou.

I když se efekt bude blížit běžné "padající hvězdě", ALE vzhled hoření vylepší různou kompozicí částic. Lithiové tak mají hořet rudým planemem, zatímco měděné zase světle modrým. Celkově se počítá s minimálně s devíti typy částic, umělý déšť z vesmíru tak nabídne celé barevné spektrum a bude viditelný v okruhu 100 kilometrů. Tedy, to celé samozřejmě jenom pokud po něm organizátoři Olympijských her skutečně sáhnou.

Krom Olympiády si ovšem ALE slibuje prodat Sky Canvas i pro jiné světové události, například novoroční oslavy. Namísto běžných ohňostrojů by tak bohatá města jako Dubaj či Singapur mohly během několika let svým obyvatelům dopřát zcela nový typ drahých prskavek. Levné to nebude – krom vynesení satelitu, jež bude de facto "střílet" částice do atmosféry, stojí nemalou sumu i každá ze samotných částic. Podle ALE prý víc než 8000 dolarů za kus.

Proti vesmírnému odpadu

Společnost plánuje vypustit první satelit v roce 2017, přičemž krom ceny bude třeba jistě vyzkoušet i bezpečnost celého procesu. ALE bohužel neupřesnil velikost svých částic, dá se však předpokládat, že jejich rozklad v atmosféře bude absolutní. Přesto se nelze divit, pokud ambice na umělý meteorický déšť v některých lidech vyvolají spíše obavy o zdraví lidí, jimž budou umělé padající hvězdy pršet nad hlavami.

ALE se přitom paradoxně v dlouhodobém měřítku zaměřuje na něco zcela jiného, než je světelná show pro bohaté části světa – jde jí totiž především o výzkum a budoucí eliminaci tzv. vesmírného odpadu. Velkolepá podívaná má být jednak způsobem, jak na to vydělat peníze, tak i příležitostí ke studiu tajů hoření vesmírných těles v pozemské atmosféře.

Ačkoliv jsou s tímto dnes ponejvíce asociované staré a nefunkční satelity, zdaleka největší podíl – přes 170 milionů kusů – tvoří miniaturní úlomky do jednoho centimetrů. Při orbitálních rychlostech jsou však i tyto schopné způsobit fatální poškození orbitálních pilotovaných i nepilotovaných misí. Každá kolize poté vytváří další úlomky a hrozí, že proces bude kaskádově narůstat. Tento tzv. Kesslerův syndrom, známý třeba i z filmu Gravitace, je přehlíženým problém využívání kosmu, lidstvu by přitom znemožnil využívání vesmíru na víc jak půlstoletí. Odstranění těchto střepů tak bude dost možná největším kosmickým úkolem celého 21. století.

Ladislav Loukota