Manželé zachránili brazilský prales: za 20 let vysadili více než 2 miliony stromů

Salgado vzal do svých rukou budoucnost brazilského pralesa

Když se Sebastião Salgado vrátil roku 1994 do své rodné Brazílie, nemohl svou vlast ani poznat. Jako fotograf objel celý svět, strávil spoustu let na cestách a zrovna se vrátil z reportáže o genocidě ve Rwandě. Doufal, že doma najde ráj, jaký si pamatoval – lesy, zeleň a nádhernou přírodu.

O to větší byl jeho šok, když zjistil, že v jeho rodném Minas Gearis les zmizel. Většinou uschnul, především kvůli deforestaci a zničení přírodních podmínek, bez nichž nemohl fungovat. Lidé se vrhli na zdroje tohoto lesa a zcela je vyplenili – organismus pralesa bez nich nemohl fungovat a tak zemřel.

Jenže Salgado nepodlehnul ekologické depresi, nevzdal to a neutekl někam do civilizace – místo toho se rozhodl společně se svou ženou prales zachránit. Trvalo mu to víc než 20 let, pečlivé, pomalé, každodenní mravenčí práce spočívající v sázení stromů, jejich ochraně a péči. A podařilo se: nespolehl se, že „to někdo zařídí“, ale vzal vše do vlastních rukou a les opravdu zachránil.

„Ta země byla stejně nemocná jako já sám, vše bylo zničené,“ řekl Salgado deníku Guardian. „Lesy tvořily už jen 0,5 procenta této oblasti, kterou jsem zdědil. Ale pak jsme s ženou dostali ten nápad – vysadit celý les znovu. A když jsme s tím začali, tak se začaly také pomalu vracet všechny ty ryby i hmyz, kteří předtím oblast opustili. A také já jsem se díky sázení stromů obrodil,“ dodal zachránce pralesa.

Video: Lze dokázat nemožné

Les a Terra

Samozřejmě, že takový úkol by nezvládli jen dva lidé; založili pro tento účel institut nazvaný Terra – s cílem zachránit a obnovit 17 tisíc akrů pralesa. Organizace s pomocí patronů a dobrovolníků zasadila přes 2 miliony stromků. Všechny se samozřejmě neujaly, ale většina ano – ale tím práce vlastně teprve začala. Dalších dvacet let strávili manželé, dobrovolníci i placení zaměstnanci tím, že se o nový les starali. A nebylo to lehké: země byla suchá, v oblasti až do roku 1999 téměř nepršelo. Nejprve museli do půdy vrátit dusík, což dělali přirozeným způsobem: výsadbou rostlin, které ho umí vázat. Teprve, když se půda trošku vzpamatovala o obrodila, dávalo smysl sázet stromky. I tak ale z původní výsadby většina sazenic uhynula – teprve druhé a třetí sázení bylo úspěšnější. Dnes, když v péči pokračují, přicházejí maximálně o 10 procent sazenic. Text: Marin Kolář