Lidé nejsou jediný známý druh, u něhož teenageři rebelují

Prošel si tím snad každý starší 18 let – "frackovité" chování dospívajících ročníků je jednou z mála konstant, na které se v životě lze v lidském životě spolehnout. Lidé jsou však mezi pozemskými živočichy v tomto ohledu unikátní. Jen velmi málo jiných druhů při přechodu mezi dětstvím a dospělostí podobným způsobem mění chování – několik podobných se přesto najde.

Horkokrevné mládí

Koncept dětství je u většiny druhů oproti lidem značně odlišný. Pokud u nás dospívání trvá bratru 15–18 let (a mnohdy i déle), většina zvířat jej dovede prožít během dnů či týdnů. Může za to jejich menší hmotnost a kratší životy, ale i praktická nezbytnost. Většina mladých u savců se na vlastní nohy staví hned po porodu, jenom lidé potřebují roky opečovávání.

Zřejmě nejblíže nakonec mají k vlastní variaci vzpurného chovaní zřejmě sloni. Samice se při dospívání kolem 20. roku příliš rebelantsky neprojevují, samci však opouštějí dočasně své matky a vytvářejí "klučičí smečky" provádějící různou neplechu.

Řada dalších zvířat to s rebelováním má přesně obráceně. Kosatky se například se svými matkami dostávají do "věčného" svazku, respektive do doby, než samice zemře. Pokud se tak stane, mladá kosatka má třikrát vyšší šanci na vlastní předčasnou smrt. U lidí by to znamenalo zhruba totéž, jako kdyby děti se svými rodiči zůstávaly prakticky až do smrti.

Rebélie jako mýtus?

Skutečnost, že vzpurné mládí je v rámci srovnání lidí s dalším živočichy tak unikátním, stojí i v pozadí argumentů, podle nichž nejsou kořeny vzpoury náctiletých dány ani tak biologií, jako spíše výchovou. Na jednu stranu samozřejmě platí, že zvířata nemusejí či nemohou řešit své dospívání tak moc jako lidé – nižší živočichové se svými pocity a statusem zkrátka nezabývají do stejné míry. Hormonální změny zřejmě stále hrají v častějším výskytu impulzivního chování nenulovou roli, a komplexní psychosociální reálie lidské společnosti vše jen zhoršují.

Turbulentní dospívání v současné míře je však spíše fenomén moderní západní společnosti.

Hardvarský psycholog Robert Epstein například zastává tezi, že impulzivní chování lidského dorostu není dané "nedospělým mozkem", ale naší dnešní kulturou. Po staletí bylo na děti nahlíženo jako na "menší dospělé", kteří se od útlého věku (samozřejmě často ke smůle svého zdraví, inteligence a mentality) účastnili manuální práce a způsobu obživy. Poté, co však nezbytný příchod všeobecné školní docházky vytvořil v každém městě "ghetta teenagerů", v nichž se (odděleně od většiny dospělých) setkávají den za dnem a budují si vlastní hierarchii, přišel na svět i fenomén vzpurných „skorodospělců“.

S tezí nesouhlasí každý psycholog, a tradičně tak můžeme říct, že před dalšími závěry bude třeba více výzkumu. Loni v listopadu se například objevila studie, podle níž se neschopnost teenagerů rozlišit podstatné a nepodstatné informace projevila i na magnetické rezonanci. Těžko však momentálně určit, nakolik jde o situaci "byla první slepice, či vejce", čili zdali nemůže neuroplasticita mozku výsledky zkreslovat skrze přizpůsobení orgánu realitě mladých.

Unikátnost pubertálního chování u lidí každopádně naznačuje, že minimálně v tomto ohledu jsou lidé na planetě velmi zajímavým druhem.

Text: Ladislav Loukota