Kukaččí děti aneb nejznámější záměny miminek, na které se přišlo

I když z našeho předchozího článku už víte, jak se v porodnicích označují miminka, aby nedošlo k jejich záměně, přesto nejde zcela zabránit tomu, aby se takové případy vzácně nestaly. Nutno podotknout, že se toto téma mnohem častěji objevuje ve fikci nežli v realitě – ve známých mýdlových operách jako Mladí a neklidní nebo All My Children, komediálním seriálu Zoufalé manželky, ale také třeba v jednom z filmů staré série o Planetě opic. Pro tvůrce dramatických zápletek se jedná o atraktivní motiv, který však ve skutečnosti znamená velké utrpení pro všechny zúčastněné. Naštěstí však popsaných případů není mnoho.

Záměny u nás a ve světě

Náš nejznámější případ záměny se odehrál v roce 2006 v Třebíči. Na nešťastnou výměnu holčiček Nikoly a Veroniky se přišlo po deseti měsících, a to jen díky náhodě – přátelé jednoho z otců žertovali, že dítě jistě není jeho; což následný test DNA potvrdil. Několikadenní pátrání vedlo k nalezení druhé rodiny a hojně medializovaný případ skončil navrácením holčiček k jejich původním rodičům.

Takto vypadá proces snad nejčastěji – prvotní impuls vychází od otce, který buď nechová důvěru vůči své partnerce, nebo je rovnou přesvědčen, že mu dítě není fyzicky podobné, a tak své otcovství zpochybní. Genetické testy mu dají za pravdu a pátrání pokračuje. Existují však i výjimky – například v roce 2001 se na Kanárských ostrovech přišlo na záměnu dětí tak, že dospělou ženu někdo oslovil na ulici. Domníval se totiž, že je někdo jiný. Ukázalo se, že tato žena má sestru, identické dvojče. V porodnici došlo k záměrně a tato žena vyrůstala jako jedináček, zatímco její dvojče vyrůstalo vedle cizí holčičky (která však pochopitelně vypadala úplně jinak). To připomíná před časem zfilmovaný příběh o trojčatech, která vyrůstala odděleně, přesto se jejich osudy nakonec střetly.

V roce 1931 došlo k záměně holčiček v porodnici v nizozemském Leidenu. Na chybu se přišlo až po dvaceti letech, kdy se ženy náhodou potkaly na nějaké svatbě – a okamžitě si povšimly nápadné podoby s druhou rodinou. Ještě déle pak na pravdu musely čekat Martha Miller a Sue McDonald, které se narodily roku 1951 ve Wisconsinu. Na jejich případu je nejbizarnější, že podezření na záměnu měla jedna z matek už při opouštění porodnice: Bylo jí totiž předáno dítě, jež vážilo téměř o kilo méně než při porodu. Žena si také všimla, že se její novorozená holčička chová zcela odlišně než jejích pět dalších dětí. Těmto myšlenkám však nakonec nevěnovala velkou pozornost a svěřila s s nimi až o 43 let později. Genetické testy její domněnky potvrdily.

Otázky pro soud i filozofy

Toto téma nás provokuje nejen kvůli samotné tragické situaci, nýbrž i kvůli její nepřehlednosti. Připomíná nám, že otázka důležitosti vlivu dědičnosti a prostředí stále nebyla (a ani nebude) spolehlivě dořešena. Které dítě je víc „naše“ – to, které vychází z našeho genetického základu, anebo to, které jsme vychovali? V roce 2013 zaujal Japonsko příběh řidiče kamionu, který se původně narodil bohatým rodičům, ale kvůli záměně v porodnici ho vychovávala svobodná matka v malinkém bytě. Druhý chlapec, jenž vyrůstal v zámožných poměrech, se stal ředitelem realitní firmy. V tamějších médiích se pro situaci ujalo označení „princ a chuďas“ podle známé pohádky.

Navíc se vždy znovu objevuje otázka, zdali je vhodné děti navrátit jejich původním rodičům, anebo ponechat v rodině, která je nějaký čas vychovávala. Kvůli vzácnosti a také specifičnosti každého takového případu neexistují jednoznačná právní či morální pravidla, jimiž by bylo vhodné se řídit. A tak třeba jihoafrický soud v roce 2015 v jednom z těchto případů nařídil, aby v tu dobu pětileté děti zůstaly u svých „psychologických“ rodičů, nikoli těch biologických. Na toto téma se dokonce vyskytují filozofické analýzy, zdůrazňující naši bezmoc tváří v tvář takto hlubokým, existenciálním situacím.