Kokota. Jméno, které si zapamatujete. Jeho záchrana je nejlepší věc, kterou lidstvo v 21. století dokázalo

Ostrov, jehož jméno si zapamatujete

Ostrov Kokota je malý; měří asi kilometr čtvereční a žije na něm necelých pět stovek obyvatel. Celá staletí se živí stejně – zpracovávají zdroje, které jim ostrov poskytuje. Ale protože jsou to lidé, s přírodními zdroji zacházeli neprozíravě, týkalo se to zejména nadměrného kácení stromů. A tak se na konci dvacátého století dříve úrodný ostrůvek začal měnit v poušť – vykácené stromy přestaly tvořit fungující ekosystém a lidé na ostrově najednou zjistili, že se nemají čím živit.

Zjednodušeně by se dalo říci, že celý ostrov je metaforou pro lidstvo a jeho přístup Zemi: příliš velká spotřeba základních zdrojů vede logicky ke kolapsu systému. Jenže na ostrově Kokota krizi zvládli...

Příběh jednoho ostrova

Roku 2007 se na ostrov dostal jistý Mbarouk Mussa Omar pracující v žoldu u nás místy tak „opovrhovaných“ neziskových organizací. Když uviděl stav ostrova, vyděsil se: lidem docházela voda, neměli co jíst, ekosystém se měnil na neobyvatelná území. Omar tehdy pracoval na projektu, který měl pomoci se zalesněním ostrova Pemba, který trpěl podobným problémem, ale v mnohem menším měřítku.

Stav ostrova Kokota ho zaskočil – ale nenechal ho chladným. Spojil se s Kanaďanem Jeffem Svhnurrem, který na Pembě program výsadby stromů organizoval, a společně se rozhodli ostrov Kokota zachránit. V Kanadě je sázení stromů velmi oblíbené, lidé to dělají jako brigády, ale také čistě na dobrovolné bázi – prostě proto, že vědí, jak nespočitatelným bohatstvím stromy jsou a jak bez nich nemůže příroda (a tedy ani člověk) fungovat.

Využili sítě kanadských občanů, kteří se v Africe věnují dobrovolnictví a práci pro neziskové organizace, z Pemby vzali přebytečné sazenice a začali organizovat i domorodce z ostrova Kokota. S finanční pomocí Evropské unie také odkoupili jedinou místní školu a začali děti učit to hlavní, co potřebovaly k přežití – ekologii.

Do té doby totiž domorodci základní ekologické vztahy nechápali, žili v kombinaci pověrčivosti a misionáři dovezeného křesťanství – víra (ať už v cokoliv) pro ně byla důležitější než poznání přírodních zákonů a fakta. To se ale velmi rychle změnilo s příchodem záchranného programu; i původním obyvatelům ostrova základní ekologické vztahy rychle došly. Škola také získala největší nádrž na zachytávání dešťové vody na ostrově.

Dalšími kroky byla změna ekonomiky ostrova: v minulosti ji tvořilo hlavně kácení stromů a prodej dřeva na pevninu kombinovaný s prodejem některých druhů ovoce. Ekologové ale na ostrově začali sázet další druhy stromů, především ty, které produkují koření – na něm se dá totiž jednak více zbohatnout, ale také tyto stromy zvýšily druhovou pestrost tamního lesa, takže přestal být tak monokulturní a tedy zranitelný.

Před ekozáchranáři stojí ještě mnoho výzev, ale v současné době mohou klidně konstatovat, že ostrov Kokota se podařilo stabilizovat a už nehrozí, že by jeho ekosystém zkolaboval – a jeho obyvatelé se museli vydat do světa jako další klimatičtí uprchlíci. Text: MK