Klíč k nespokojenosti: proč si nedokončené úkoly tak dobře pamatujeme?

Sovětská psycholožka Bluma Zeigarniková byla po druhé světové válce zásadní postavou v rozvoji experimentálního přístupu k psychopatologii. Vedle toho ještě úzce spolupracovala s Lvem Vygotským, vývojovým psychologem, jehož některé zákonitosti o dětském učení jsou vlivné i dnes. Nás teď však zajímá hlavně proto, že před téměř sto lety přišla s konceptem, který se dotýká každodenního života většiny z nás. Proč si jenom pamatujeme nedokončené úkoly mnohem lépe než ty hotové?

Úkoly jako nedokončené tvary

Zeigarnikovou inspiroval její učitel, Kurt Lewin, jedna z klíčových figur rané fáze gestalt psychologie. Tento vědecký i terapeutický směr se vyznačuje řadou zákonů, v zásadě však stojí na myšlence, že celek je víc než jen součet jeho částí. Když vedle sebe postavíte deset lahví s alkoholem, získáte vlastně něco víc než deset jednotlivých lahví; máte bar. To jen tak pro lehce alkoholickou ilustraci tohoto principu. Jeden ze zákonů gestaltu nás však také učí o nedokončených tvarech, které jsou pro lidskou mysl nepříjemné. Představte si to jako Tetris – když je celá řada kostiček vyplněna, zmizí, protože je splněno, co mělo být uděláno. Jenže dokud jsou v řadě nějaké díry, kostičky tam zůstávají a my na ně musíme myslet. A obdobně je to se všemi nedokončenými tvary – včetně úkolů.

Lewin upozornil Zeigarnikovou, že číšníci si pamatují nezaplacené účty, zatímco ty zaplacené vypouštějí. Mladou vědkyni tento podnět zaujal a rozhodla se ho prozkoumat experimentálně. Nešlo totiž jen o samotné placení, nýbrž i o objednávky, které si číšníci pamatovali jen do chvíle, než poptávané jídlo donesli ke stolu; pak už vůbec nevěděli, že někdo něco takového chtěl. Laboratorní pokusy Zeigarnikové následně spočívaly v tom, že během různých aktivit nechala účastníky výzkumu vyrušovat. Následné dotazování ukázalo, že ti, kteří byli vyrušeni, si pamatovali prováděné (a nedokončené) aktivity až o 90 procent lépe nežli ti, kteří byli ponecháni v klidu.

Nedokončení jako hrozba?

Tenhle efekt nás pronásleduje doslova na každém kroku. Během hraní i práce často vídáme takzvaný „progress bar“, který nám ukazuje, jak daleko v daném úkolu jsme. To není nic přínosného pro naši orientaci, naopak to vychází ze snahy o to, abychom činnost předčasně neukončili. Protože když už jsme se dostali tak daleko, tak se na to teď přece nevykašleme, no ne? A stejně s námi pracuje i marketing; navnadí nás na něco, co nám však ukáže až mnohem později. My se však cítíme zaháčkováni a spousta z nás prostě musí vydržet až do konce. Některé výzkumy pak naznačily i možnost, že si studenti lépe pamatují látku, u jejíhož učení jsou vyrušeni, jelikož se k ní musejí opakovaně vracet a více na ni myslí. To už si ale musí každý vyzkoušet, co mu funguje nejlépe; pro většinu z nás je užitečné už to, když se o tomto fenoménu dozví.

Text: MS