Kde se v mozku berou předsudky? Rasismus by mohlo jít vymýtit

Nenápadný film Zelená kniha před pár týdny oslovil zámořské akademiky a získal nejprestižnější sošku Oscara pro nejlepší film. Prostřednictvím trefných hereckých výkonů se vyjádřil ke stále aktuální otázce rasismu, umocněné pohledem na historickou situaci ve Spojených státech 60. let. Problémy týkající se předsudků a rasismu však ani po půlstoletí nevyprchaly. Lze s tím něco dělat?

Evoluce předsudků

Profesor neurovědy Larry Sherman vysvětluje, že rasismus úzce souvisí s předsudky, které nám umožňují na základě vizuálních podnětů udělat úsudek v řádu milisekund. V přírodě měly předsudky evolučně velký význam, díky nim totiž člověk dokázal velmi rychle reagovat na hrozící nebezpečí. Jenže v případě komplexních problémů naší velmi bezpečné společnosti mohou být předsudky skutečně na obtíž.

Často se říká, že rasistou se člověk nerodí, avšak už tříměsíční dítě dokáže rozeznat obličeje svého etnika od cizího; opět se samozřejmě jedná o podstatný evoluční mechanismus. Podobný fenomén psychologie a sociologie popisují jako členské skupiny, takzvané ingroup a outgroup – člověk velmi odlišně reaguje na příslušníky své skupiny (ať už se jedná o jakkoli získané členství) a zástupce skupin jiných. Je přitom smutné (jakkoli pochopitelné), že všechny zmíněné fenomény – předsudky, rasismus, obava z ohrožení, úzkost – spolu úzce souvisejí .

Rasismus v našem mozku

Ale pozor, tím to naštěstí nekončí. Nejsme totiž pouze v zajetí emocí a evolučně podmíněných reakcí na rizikové podněty. Amygdala, oblast mozku zodpovědná právě za tyto miliony let utvářené emoční odezvy, totiž spolupracuje s prefrontálním kortexem, vývojově mnohem mladší částí mozku. Ten se stará o zpracování informací a regulační funkce, čímž umožňuje racionálně zhodnotit prožívané situace. Pokud člověku tato mozková oblast funguje dobře, má všechny předpoklady k tomu, aby s "přirozeným" rasismem úspěšně bojoval.

Spousta lidí má však různé části prefrontálního kortexu do jisté míry poškozené či nedokonale vyvinuté. Takoví lidé jsou pak náchylnější k menšímu zapojování rozumových okruhů při zpracování informací a snáze podléhají iracionálním emocím. Dokonce existují studie, jež opatrně usuzují na spojení poškozeného prefrontálního kortexu a fundamentálních náboženských názorů; ve zkratce by tedy sklon k jakýmkoli extremistickým názorům (ať už náboženského, či politického rázu) mohl souviset s horší funkcí některých částí mozku.

Fascinující vlastností lidského mozku je jeho plasticita, a to i v dospělém věku. Díky tomu je možné změnit zaběhlé vzorce myšlení, ale na začátku musí být motivace. A v případě zapřísáhlých rasistů je právě neochota ke změně názorů natolik silná, že se podobné snahy často míjejí účinkem. Osvobozující cesta dvou hrdinů ve filmu Zelená kniha je tudíž značně idealistická, ovšem nastiňuje zásadní faktor, který si můžeme odnést i do běžného života – naději.

Text: MS