Kam může společenský chaos dovést právo, právní stát a jeho občany?

Martina Kociánová si do pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 pozvala jednoho z našich největších právních odborníků – místopředsedu Nejvyššího soudu České republiky Romana Fialu. (Připomeňte si první díl o stavu českého práva).

Martina: Když jsem se v minulém díle ptala po motivaci k tomu, proč měnit zákony až do naprosté nesrozumitelnosti, tak jste řekl, že se to často děje proto, aby zákonodárci získali pár minut ve večerní zpravodajské relaci. Možná, že občané doufali, že právo je nadřazené politice. Mohl byste to trochu vysvětlit?

Roman Fiala: Pokud politický systém funguje tak, že kdo není v médiích, neexistuje a nemá žádný úspěch v politickém světě, tak je to přirozená a logická reakce politika.

Vezměte si, že se dělají statistiky kvality politiků podle toho, kolik kdo předložil zákonných návrhů v parlamentu. Nebylo by náhodou lepší zkoumat, kolik kdo nepředložil nebo jak je kdo zdrženlivý? Z mého pohledu by to bylo minimálně stejně hodnotné, protože přicházet se stále novými nápady rozhodně není něco, co obohacuje naši společnost. Obohacuje to jenom večerní zpravodajství.

Moje mantra je zdrženlivost ve tvorbě zákona současného práva doplněná i zdrženlivostí soudců při svých rozhodnutích, zejména v oblasti ústavně-právní a v oblasti lidsko-právní.

U soudů, které rozhodují běžné občansko-právní a obchodní kauzy, by se měl revidovat rozsah odůvodňování rozhodnutí. O evropské justici se velmi často říká, že je velmi pomalá. Ale každý soudce vám řekne, že na to, jak rozhodnout daný případ, přijde relativně velmi rychle. Nejvíc času mu zabere napsání rozhodnutí a formulace odůvodnění.

Nebojím se říct, že 20 % je práce na tom, abyste přišla na to, jak rozhodnout a 80 % času strávíte napsáním rozhodnutí. To jsou mnohastránkové elaboráty. Čím vyšší soud, tím delší rozhodnutí. Je to taková legislativní rakovina.

Stále častěji si kladu otázku, jestli jde lidem o to, aby jejich věc byla rozhodnuta, nebo aby si potom četli vědecký elaborát, který je jakousi ekvilibristikou toho konkrétního soudce.

Zdůvodňujeme ta rozhodnutí skutečně pro ty, kterým sdělujeme rozhodnutí, nebo proto, abychom právnické obci a nadřízeným či evropským soudům ukázali, jací jsme úžasní znalci práva a kolik ocitujeme různých profesorů? Myslím si, že kdyby se teď v Evropě až na úplné výjimky přestala odůvodňovat rozhodnutí, tak bude vyřešen problém rychlosti evropské justice.

Martina: Když jste použil termín „legislativní rakovina“, není ta situace už tak vážná, že začíná ničit životně důležité orgány funkce společnosti? Že to, co vy tady popisujete, v podstatě rozkládá, rozleptává funkčnost systému, kterému říkáme právní stát?

Roman Fiala: Teď mám samozřejmě možnost minimálně dvojí odpovědi.

Jedna je diplomatická, to znamená, že nemám dost podkladů pro to, abych řekl, zda to tak je, nebo není. Protože bychom museli mít sociologické průzkumy a na základě toho bychom se dozvěděli, jak rozvrácená je společnost. Kdyby se sešli sociologové, tak by stejně nic nezjistili, byly by to zase diskutabilní závěry.

Ta druhá varianta je instinktivní a pocitová, ne soudce, ne právníka, ale někoho, kdo se dívá kolem sebe. Jsme na tom relativně blbě, ale ještě to není tak hrozné. Hrozné to bude, když budeme odmítat vnímat a pojmenovat to, co se kolem nás děje, protože dokud to nebudeme ochotni vnímat a nebudeme chtít pojmenovat, tak s tím nic nenaděláme.

Kdy na tom budeme opravdu špatně a co udělat, abychom na tom špatně nebyli? Dovolili by právníci zjednodušení právního systému, aby nepřišli o práci? Proč státy raději zaplatí sankce za protahování rozhodnutí než aby zrychlili soudnictví? Žijeme ještě vůbec v právním státě? Co se stane s právním systémem, pokud v případě imigrantů uplatníme dvojí metr? Přečtěte si celý rozhovor na stránkách Českého rozhlasu.