Jupiter ze sluneční soustavy zřejmě vyšťouch další planetu. Kam se poděla?

Jména osmi planet sluneční soustavy (pro někoho stále devíti) mají fanoušci vědy a astronomie jistě notoricky zažité. Co kdyby však v našem systému dříve bylo planet mnohem více? Nová studie University of Toronto naznačuje, že v minulosti v soustavě existoval minimálně ještě jeden plynný obr, za jehož vyhození do mezihvězdného prostoru zřejmě může Jupiter. Nejnovější zjištění je jenom jedním z několika, které k souboji vyzívají dosavadní fazónu Jupiteru jako vlídného obra.

Jeden musí z kola ven

Mělo se tak stát zhruba před čtyřmi miliardami let, kdy byla sluneční soustavy ještě mladá a neklidná. Pátý plynný obr měl stejně jako jeho kolegové disponovat velkým počtem měsíců, přílišná blízkost velkých světů však během tisíců let začala negativně působit na jeho vlastní orbitu. Simulace naznačují, že především vliv Jupiteru nakonec způsobil vyvrhnutí nešťastného tělesa pryč od Slunce, což však rovněž stabilizovalo dráhy Jupiteru a Saturna.

Kam zmizel plynný obr?

Teorie o ztraceném pátém plynném obru ve skutečnosti pochází už z roku 2011, původně však od jiné skupiny vědců, zjištění týmu z Toronta pod vedením Ryana Cloutiera tedy původní tezi podporuje. Vyjasňuje rovněž několik neznámých v celé rovnici. Především nebylo jasné, jestli za ztrátu mohl Jupiter nebo Saturn. Vědci ale přišli s tím, že by událost musela zanechat stopy na měsících Jupitera nebo Saturna. Pokud se prý budeme pozorně dívat, můžeme pro teorii časem najít přímé důkazy.

Clouierův tým simuloval, jestli by si Saturn s Jupiterem mohly ponechat své nynější měsíce, kdyby v minulosti došlo na vzájemné ovlivnění s jinou planetou. Došli k tomu, že k tomu má kapacitu jenom jedna z planet. "Nakonec jsme zjistili, že Jupiter je skutečně schopný vyvrhnout pátého plynného obra a zároveň si zachovat svůj měsíc Callisto," řekl Ryan Cloutier, "Pro Saturn ale by bylo velmi obtížné tak učinit, jeho měsíc Japetus by měl v důsledku situace příliš nestabilní oběžnou dráhu, velmi odlišnou od té dnešní." Pokud přitom víme, měsíce obou planet vznikaly souběžně, je tedy nepravděpodobné, že by je plynní obři získali až po vyvrhnutí nadbytečné planety.

Nejde o jediné podobné zjištění z minulosti Jupitera. Po dekády byl Jupiter oslavován jeho "síto", které k sobě svou gravitací přitahuje komety a jiné objekty z vnějších oblastí sluneční soustavy, a tak neúmyslně chrání vnitřní světy včetně Země. Poslední dobou se však stále častěji objevují teze, že Jupiter může stejně tak pravděpodobně změnit trajektorii komet a urychlit jejich cestu naším směrem. V minulosti navíc možná zničil našeho planetárního předchůdce.

Spasitel nebo sígr?

Letos na jaře přišly modely simulující vývoj sluneční soustavy tím, že Jupiter zřejmě vlivem přirozené degradace orbity v části svého vývoje "sestoupil" ze své současné pozice kolem 5 astronomických jednotek od Slunce (pětkrát dále od Slunce než jsme my, jedna astronomická jednotka je vzdálenost Země ke Slunci) blíže naší pozici.

Snad se dostal až do vzdálenosti 1,5 astronomické jednotky od slunce, čili velmi blízko pozici Země, než ho na dnešní pozici opět přitáhl nečekaný vliv gravitace Saturnu. Pokud se tomu tak skutečně stalo, jeho síla musela zdevastovat tehdejší planety v našem dnešním okolí a "vyčistit" oblast vnitřních planet od většiny přítomného materiálu.

Země, Mars či Venuše jsou tak dost možná až druhou generací planet, které vznikly ze zbytků tohoto kataklyzmatu. Destruktivní scénář však paradoxně umožnil Zemi zažít mnohem příznivější podmínky pro stabilní oběžnou dráhu kolem Slunce i podmínky pro vznik komplexního života. Mnohem více materiálu, asteroidů a dalších úlomků by totiž sebou přinesly mimo jiné i mnohem častější dopady těchto těles na náš povrch.

Ačkoliv jde pouze o hypotézu, z dostupného katalogu tisíců exoplanet objevených mimo naší sluneční soustavu se prozatím zdá, že většina cizích soustav vypadá velmi odlišně. Je možné, že Jupiter, snad v kombinaci se Saturnem, byl právě oním činitelem, který je odpovědný za unikátnost našeho systému - v jehož důsledku jsme vznikli i my sami.

Ladislav Loukota