Jupiter zřejmě v minulosti zničil předchůdce Země!

Díky své olbřímí velikosti – bylo by potřeba více než 1300 Zemí, aby vyplnily objem planety – je Jupiter králem gravitačního baletu, kterým tancují tělesa naší sluneční planety. Traduje se, že mnohé asteroidy či komety, které by jinak zasáhly Zemi, Jupiter díky své mocné gravitaci přihne k sobě a slouží tak jako jakýsi štít pro vnitřní planety.

V minulosti však Jupiter disponoval daleko větší destruktivní silou. Z nových studií totiž vyplývá, že Jupiter zřejmě zničil první planety, které se zrodily v místě dnešní Země. Paradoxně tak ale nastartoval cestu, na jejímž konci byl právě vznik naší modré planety.

Výjimečnost sluneční soustavy

Čím více toho víme o exoplanetách, tedy planetárních tělesech mimo naší sluneční soustavu, tím více je zjevnější, že naše soustava je čímsi překvapivě výjimečným. Neměli bychom se sice v podobných závěrech ukvapovat, protože ačkoliv můžeme čerpat data z objevu několika stovek exoplanet, řada vzdálenějších těles je nám stále utajena kosmickými dálavami, rovněž planety o velikosti Země pomocí dnešních metod objevíme daleko hůře než planetární mastodonty několikrát větší než Jupiter.

Přesto se zdá, že valná většina jiných soustav hrubě neodpovídá té naší. S jistotou víme, že trendem mezi slunečními soustavami je velmi aktivní ruch v bezprostřední blízkosti hvězd. Plynní obři, kteří obíhají blíže než náš Merkur, jsou ve vesmíru čímsi typickým. U nás však něco podobného překvapivě chybí. Ale i orbita od Země blíže Slunci je jinde atypicky zabydlená – obsahuje mnohem více těles a hmoty než v našem případě. To může mít i vliv na případný vznik života. Čím více těles by v okolí Země existovalo, tím větší by byl míra jejich kolizí a vzájemné destabilizace oběžných drah, tedy čehosi, co životu obvykle nesvědčí.

Před těmito objevy stavu jiných planetárních systémů převládala teze, že všechny další sluneční soustavy by se měly vyvíjet jako ta naše – blíže hvězdě existuje několik menších, kamenných světů, zatímco dále od něho obíhají velké plynné planety. Aktuální zjištění však přinutila vědce radikálně přehodnotit modely evoluce slunečních systémů a přemýšlet, co se v minulosti stalo, že se zrovna naše soustava tak liší. Nové počítačové modely postupně ukázaly, že celá dnešní podoba naší soustavy je anomálií vzniklou řadou astronomicky nepravděpodobných událostí. Jednou z nich je skutečnost, že Jupiter se dříve nacházel skoro na úrovni oběžné dráhy Země a zřejmě tu zničil veškeré planetární předchůdce naší planety.

Astronomický Budulínek

Jupiteří hypotéza daná modely vývoje naší soustavy vymodelovala, že brzy po svém vzniku, přibližně ve vzdálenosti 5 astronomických jednotek (tedy pětkrát dále od Slunce než jsme my, jedna astronomická jednotka je vzdálenost Země ke Slunci), postupně však začal sklouzávat blíže Slunci až na vzdálenost kolem jedné a půl astronomické jednotky – tedy skoro až na naší dnešní pozici, resp. blíže než Mars. Jeho gravitační síla zde musela pro vývoj vnitřních planet být devastující a v konečném důsledku způsobila rozpad dalších vznikajících těles a pád většiny jejich materiálu do Slunce. Je samozřejmě možné, že i tyto hypotézy budou v budoucnu přehodnoceny s tím, jak budeme objevovat více a více hvězdných systémů, momentálně však operují s prvotřídními výpočty a daty ze stovek objevených exoplanet.

Gravitační vliv vzdálenějšího Saturnu nakonec dlouhodobě přiměl Jupiter k migraci na jeho dnešní pozici 5,2 astronomických jednotek od Slunce, avšak apokalypsa způsobená Jupiterem tou dobou už odstranila "přebytečný" materiál, který by zřejmě zamezil vzniku života. Planetární tělesa v přílišné blízkosti totiž na sebe působí veskrze negativně – pokud by v našem planetárním okolí více tzv. Superzemí, pevných planet o výrazně vyšší hmotnosti, i ony samy by se vzájemně během 20 tisíc let dostrkaly do Slunce.

Celá událost je přitom spíše dílem náhody, resp. bez vlivu Saturnu, který se zformoval až po Jupiteru, by hrozil pád Jupiteru blíže Slunci tak, jako u mnoha jiných exoplanet. Po cestě by přitom sebou vzal veškerý zbylý materiál. I kdyby setrval na své pozici, přemíra materiálu blíže Slunci by měla podobný výsledek.

Vyčistění prostoru dnešních vnitřních planet a následná migrace Jupiteru na jeho původní pozici tak bylo pro náš vznik klíčové. Ze zbylých trosek první generace vnitřních planet posléze vznikly dnes známé světy Merkur, Venuše, Země a Mars. Po určitou dobu stále panoval jistý chaos, jak dokládá i kolize Země se světem o velikosti Marsu, jehož výsledkem byl vznik Měsíce. Nakonec se však situace ustálila a umožnila existenci dost možná nejstabilnější sluneční soustavy na desítky, ne-li stovky světelných let daleko.

Ladislav Loukota