Jediný práškovací tryskáč na světě – bizarní raritu vymysleli Rusové a Poláci

Zemědělské letouny se ve své podstatě podobají traktorům. Jsou robustní, jednoduché, designově konvenční a úsporné. Ale před pár desítkami let v socialistickém bloku vzniklo monstrum, které nemá dodnes obdoby.

Proudové letecké motory jsou všeobecně spojovány s bojovými letouny či velkými dopravními a transportními stroji. Proto by se mohlo zdát, že sousloví „zemědělský tryskový dvojplošník“ muselo vzniknout jako lidový ironický vtip v nějakém bývalém JZD. Jenže takový stroj opravdu existoval, létal, a dokonce se dostal do sériové výroby. Jmenoval se PZL M-15, přezdívaný také jako Belfegor, a dodnes je to první a jediný práškovací proudový letoun na světě, který můžeme navíc bez uzardění označit za jeden z neobludnějších strojů, jaké se kdy vznesly do oblak (ona přezdívka to jen potvrzuje).

Andulu má nahradit belfegor

Kde se vůbec vzal a proč vznikl? Od konce 40. let sloužil v zemědělském sektoru národního hospodářství snad všech zemí RVHP jako neúnavný dříč legendární typ Antonov An-2, slavná Andula. Od poloviny 60. let však hlavně v Sovětském svazu sílila potřeba nasadit výkonnější stroj, který by dokázal chemickými postřiky ošetřovat stále větší kolchozní lány zemědělské půdy. Měla to být andula budoucnosti. V rámci přerozdělování specializací uvnitř RVHP se na výrobu zemědělských letounů specializovalo Polsko, kde se také An-2 sériově vyráběl pro celý socialistický blok i další zájemce. Proto směřoval od plánovačů z SSSR do Polska požadavek na nový zemědělský letoun.

Mezistátní dohoda o vývoji byla uzavřena na konci roku 1971 a vznikl společný konstrukční tým, který zastřešila polská letecká továrna PZL Mielec. V čele konstrukčního týmu stanuli Kazimierz Gocyła a Reomir A. Izmajlov, druhý jmenovaný však měl mít ve své podstatě ve všem poslední slovo. A právě on se zasloužil o to, že se démonicky vypadající práškovací letoun s démonickou přezdívkou opravdu do výroby dostal. Sovětsko-polský tým však nejprve postavil létající zkušebnu LaLa-1, což byla vlastně rozpůlená andula bez zadní části trupu a ocasních ploch, které nahradila příhradová konstrukce. Do zadní části zkráceného trupu umístil proudový motor Ivčenko Al-25, který známe i z československého cvičného letounu Aero L-39 Albatros nebo malého dopravního stroje Jak-40. Bizarní letoun sloužil k ověření chování proudového motoru při malých rychlostech, které měly být pro budoucí práškovací letoun charakteristické.

Podivný stroj nad lány polí

Na základě testů pak v roce 1973 vznikl první prototyp budoucího M-15, jenž se do vzduchu poprvé podíval v květnu 1973, o pár měsíců jej následoval druhý prototyp. PZL M-15 měl naprosto unikátní design, který se nepodobal ničemu před ním. Nad kabinou byl umístěn proudový motor, jehož poloha jej měla chránit před nasátím nečistot při pohybu po nezpevněných a polních startovacích drahách. Do jeho gondoly bylo vetknuto horní křídlo a jako mezikřídelní vzpěry sloužily velké laminátové nádrže na chemické postřikové látky, každá o objemu 1450 l. Z nich pak dozadu vybíhaly dva nosníky s ocasními řídícími plochami. Vedle nádrží byly z laminátu vyvedeny i části spodních křídel, což mělo sloužit jako prevence proti korozi. Trup s kabinou budil dojem, že pojme polovinu traktorové stanice, ve skutečnosti letoun řídil jen jeden pilot, za ním pak byl prostor pro dva techniky.

M-15 bez nákladu a provozních náplní vážil kolem 3 tun, pro zemědělské práce mohl nést až 2900 l chemikálií nebo 2200 kg práškového přípravku, přičemž rozstřikovací systém byl instalován pod spodním křídlem. Podivný design a dvojplošná koncepce měly svůj zásadní význam. I když šlo o proudový stroj, jeho minimální letová rychlost měla hodnotu 89 km/h, za což by se nemusel stydět i nejeden sportovní větroň. Nízké rychlosti jsou při práškování nezbytné, takže maximální rychlost 200 km/h byla u M-15 podružnou záležitostí. Prototypů bylo nakonec mezi léty 1973 až 1975 postaveno 11. Po nich vzápětí odstartovala sériová výroba v polském PZL Mielec. V roce 1976 se M-15 objevil i na pařížském aerosalonu, kde vyvolal velký údiv a právě tam si vysloužil přezdívku Belfegor.

Vypadal divně a byl i špatný!

V SSSR plánovali odebrat až 3 tisíce „démonů“, ale skutečnost byla poněkud jiná. Ukázalo se totiž, že M-15 nejenže vypadá hrozně, ale že je hrozný i co se týče provozní stránky. Dobře vycvičení zkušební piloti s ním neměli problém, ale v praxi s ním měli létat běžní piloti zemědělské divize Aeroflotu. Navíc ne ve všech sovchozech a kolchozech měli odpovídající technické zázemí pro proudový letoun. Ale co bylo ještě horší, M-15 rozhodně nešlo označit za úsporný a na provoz levný stroj. Vlastně nebýt politického vlivu konstruktéra Izmajlova, tak by se belfegor vůbec do výroby nedostal.

I tak to ale letoun nezachránilo, protože když se o jeho „efektivitě“ dozvěděli potentáti sovětského státního zemědělského monopolu, výrobu zarazili. Ta tak skončila už v roce 1981, do té doby v Polsku stihli postavit 175 exemplářů. Všechny skončily v Sovětském svazu, Polsko raději vyvinulo vlastní menší typ PZL M-18 Dromader, v Československu už od 60. let sloužil slavný Z-37 Čmelák, kterého nahradil na začátku 80. let navazující typ Z-137 s turbovrtulovým motorem.

Zato stará dobrá andula, kterou měl M-15 nahradit, vydržela ve výrobě až do nového tisíciletí a dnes dokonce pro ně některé firmy v Rusku nabízejí modernizační kity, nebo dokonce zásadním způsobem překonstruované nové verze. Každopádně si ale belfegor udržel několik světových primátů. Vedle toho, že jde o první a jediný proudový práškovací letoun na světě, je to také první a jediný proudový dvojplošník v historii a rovněž nejpomalejší proudový letoun na světě, protože žádný stroj opatřený proudovou pohonnou jednotkou se nedokáže udržet ve vzduchu při rychlosti 89 km/h.

DP