Jak žít autentický život? Překvapivě pomůže smrt

Antropolog Ernest Becker nebyl ve své době příliš uznáván a až zisk Pulitzerovy ceny za knihu The Denial of Death (Popírání smrti) mu přinesl slávu a výraznější popularitu mezi odbornou veřejností. Bohužel se tak stalo dva měsíce po jeho smrti, zemřel v roce 1974 v pouhých 49 letech na rakovinu. Jeho myšlenky na pomezí psychologie a filozofie jsou však dodnes relevantní a stojí za připomenutí; zase jednou nám totiž dávají na srozuměnou, že i naše životní cesta má určité datum spotřeby.

Autenticita díky smrti

Becker vycházel z prací Sørena Kierkegaarda, G. W. F. Hegela či Ericha Fromma – čili filozofické vyšší dívčí, obzvláště ve spojitosti s psychoanalytickými vlivy Sigmunda Freuda či Otto Ranka. Tato směs se u Beckera promítla do zdůrazňování vlastní smrtelnosti a pojetí lidského vztahu ke smrti (respektive snahu nevyhnutelnost skonu popřít) jako definující součást osobního pohledu na svět.

Člověk se podle Beckera liší od zvířat především tím, že dokáže uvažovat v konceptech – třeba právě o konceptu vlastní smrti. Tím se zcela odlišujeme od ostatních živých tvorů v přírodě, a tak žijeme stejnou měrou ve světě reálném (fyzikálním, materiálním – můžeme ho pojmenovat libovolně) i světě symbolickém – tedy rovině představ, myšlenek a právě zmíněných konceptů. Omezení našich tělesných schránek totiž překonat nedokážeme, ale v myslích se můžeme stát čímkoli.

Zlo v tomto pojetí představuje vlastně nezdravě zpracovanou potřebu popírání smrti – odmítáme se smířit s vlastní konečností a pomíjivostí, a tak chceme dosáhnout maxima, co můžeme; a to klidně i na úkor druhých lidí. Je zajímavé, že vlastně ze stejné logiky se podle Beckera rodí i hrdinství a odvaha přesahující hranice našich možností. Jedním či druhým způsobem se člověk snaží vymanit z omezení blížící se smrti, a tak se způsobem, kterým to může zvládnout, snaží získat nesmrtelnost.

Jak se vyrovnat s koncem?

Vyrovnávání se s nevyhnutelnou smrtí je podle Beckera celoživotním úkolem všech lidí a jen ti nejsilnější se dokážou zbavit nároků sdíleného symbolického světa – tedy toho pohledu na realitu, který máme společný s dalšími lidmi v rámci jedné společnosti. Jedině zavržením těchto automaticky přijatých hodnot a konceptů a vytvořením vlastních, jedinečných a vědomě akceptovaných pojetí světa si totiž vytvoříme osobnost, s níž budeme ve vnitřním souladu. Zní to možná překombinovaně, avšak podobný konstrukt se vyskytuje ve spoustě psychologických pohledů na individuaci, tedy odlišení vlastního já od společností podsouvaných vzorců. Nakonec si člověk musí uvědomit, že není nesmrtelný, a dokonce pro vesmír a tok času ani nepostradatelný – pro leckoho obtížná představa, avšak lze na ní vybudovat autentický pohled na svět, zaměřený na věnování pozornosti tomu, co je pro naše nitro skutečně důležité.

Zde se už Becker přiblížil ostatním myslitelům, když prosazoval službu libovolnému vyššímu principu – vědě, víře, obecnému blahu. Člověk se nemá snažit nesmrtelnost porazit, ale přispět k hodnotám, jež smrtelnost jednotlivce dalece přesahují; jako právě zmíněné koncepty. Podstatná je však i udržitelnost, jelikož člověk by se tomuto směru měl v ideálním případě dokázat věnovat po celý život. Krůček po krůček, avšak konstantně. Inu, dává to smysl.

Přestože tedy samotný recept na překonání vlastní smrtelnosti není originálnější než známé pravdy, Beckerova cesta byla více než zajímavá. O smrti totiž obvykle (raději) neuvažujeme, a tak nenásilné připomenutí toho, co má v životě smysl, se prostě místy hodí…

Text: MS