Lepra požírá lidstvo už 3 000 let. Jak zabíjí a proč jsme se jí stále nezbavili?

Když 12. února roku 1912 umíral norský lékař Gerhard Armauer Hansen, bylo to s vědomím, že se mu jako prvnímu na světě povedlo zjistit, co vlastně způsobuje onemocnění, které lidstvo sužuje minimálně tři tisíce let. Takzvaný Hansenův bacil, bakterie Mycobacterium Leprae, dokáže lidskou kůži úplně rozežrat. Zdeformuje obličej a navíc způsobí celou řadu neurologických příznaků. Jednou z nejhorších věcí na lepře je však to, jak se k nemocným po celá tisíciletí chovali zdraví lidé… a bohužel, někde se tahle zvěrstva dějí dodnes.

Můžeme ji chytit i dnes?

Hansenův bacil se množí pomalu a navíc k tomu potřebuje velmi specifickou teplotu mezi 30 a 33 stupni Celsia. To vysvětluje dlouhou inkubační dobu a proč si tak libuje v chladnějších tkáních, jako jsou kůže, podkoží na obličeji, nosní chrupavky a kosti. Kvůli tomu se ale dá „pěstovat“ jen v jediném zvířeti na celé planetě – americkém pásovci. Výsledkem je, že doteď přesně nevíme, jak se lepra přenáší, přestože ji lidstvo zná už přes tři tisíce let (její popis obsahuje už prastarý Mannuův zákoník napsaný víc než 1400 let před naším letopočtem a podrobně je zachycená i v Bibli). Pravděpodobně se nicméně šíří kapénkami.

K tomu, abyste se nakazili, ale rozhodně potřebujete s nemocným v blízkém kontaktu strávit hodně času. Onemocnění se však přesto u 95 procent lidí vůbec neprojeví. Těch 5 procent nemocných, kteří tahají krátkou slámku, má často nějak oslabenou imunitu.

Že jste se nakazili, navíc nepoznáte minimálně několik měsíců, anebo třeba i 15 let, a dalších zhruba 15 až 20 let trvá, než svého hostitele bakterie zabije. Umírání je to ale příšerné, ať se u člověka rozvine kterákoli ze dvou základních forem.

Rozvinuté onemocnění jde poznat na první pohled

Pokud jsou dominantní příznaky neurologické, je to vlastně dobrá zpráva – nakažený není infekční a jedná se o mírnější variantu nemoci, ani tak to ale není žádný med; charakteristické bílé a červené skvrny na kůži jsou necitlivé, protože jsou v nich poškozené nervy. Později se objeví hluboké vředy, nervy úplně odumřou a pak atrofují svaly. Občas je potřeba některou z končetin i amputovat.

Pakliže převládají kožní příznaky, je všechno o dost horší. Různě pigmentované nebo bílé skvrny na kůži se snadno mění ve vředy, a když už se zahojí, zůstává po nich jizva. Objevují se kožní uzlíky (taky se jim říká leprómy), které sice nebolí, ale deformují kůži a tkáně. A bohužel, jak už bylo řečeno, obličej bývá jedním z nejpostiženějších míst na těle.

V nosních a ústních sliznicích se objevují vředy, kvůli kterým se nemocným může úplně propadnout nos. Oční víčka postupně úplně ochrnou. Nemocný nakonec oslepne, protože nemůže mrkat a vysychá mu rohovka. Tato forma je bohužel také vysoce nakažlivá.

Nemocné někde vraždí dodnes

Právě tahle podoba nemoci byla důvodem, proč ji lidé dřív považovali za „trest boží“ a k malomocným se chovali jako k prašivým a nečistým. Nemocné zabíjeli, vyháněli, zavírali do otřesných karanténních zařízení, kde je drželi až do smrti a připravovali je o základní lidská práva. A není to ani tak dávno – v Evropě leprosária běžně fungovala ještě na začátku 20. století. Pro většinu světa se všechno změnilo ve chvíli, kdy vědci zjistili, jak málo je ve skutečnosti nakažlivá. Navíc ji už od roku 1981 umíme vyléčit; dvoje silná antibiotika (dvoje se dávají, aby si bakterie nevypěstovala rezistenci) pacienti dostávají někdy v kombinaci s chemoterapeutiky, a to někdy i po dobu dvou let.

V chudších rozvojových oblastech Indie, Číny, Thajska a Afriky ale většinou léky nemají a stále tam žijí statisíce nakažených, pravděpodobně i několik milionů. A bohužel se nedá říct, že by se tito malomocní měli o moc lépe, než ti ve středověké Evropě. Asi nejzávažnější je situace v některých afrických oblastech, kde nemocným není dovoleno zůstat. Vyhánějí je z vesnic a někdy je i zabíjejí, protože věří, že je to jediný způsob, jak jim pomoct.

ZDROJ: Likvidacelepry.cz