Hra, která ponížila americkou armádu: Jak vypadá moderní válka?

V roce 2002 se uskutečnila válečná simulace známá pod názvem Millenium Challenge. Válku snad až příliš vyhledávající administrativa George W. Bushe a ministra obrany Donalda Rumsfelda se na hrozbu blízkovýchodního konfliktu připravovala v podstatě od počátku své vlády. Bez ohledu na události 11. září 2001 totiž už tou dobou byla v přípravě monstrózní hra, jež i přes náklady ve výši 250 milionů dolarů a zapojení 13 500 lidí skončila katastrofou. Co se tehdy stalo?

Hra, nebo moderní válka?

V létě 2002 se během necelých tří týdnů odehrála simulace, částečné probíhající v počítačovém prostředí, částečně složená i z pohybů skutečných jednotek. Cílem tohoto cvičení bylo zjistit, nakolik jsou Spojené státy americké připraveny na potenciální konflikt se soupeřem z Blízkého východu. Proti sobě se tak postavil Modrý tým (zastupující USA) a Červený tým, simulující blíže nespecifikovaného protivníka (ale podle řady podobností s realitou se zřejmě jednalo o Írán).

Modrý tým spoléhal na špičkové technologie, modernizovanou armádu a novou generaci boje, v němž údajně nemělo být místo pro lidské chyby, poněvadž o vše podstatné se starají počítače. Naopak Červený tým měl mnohem omezenější možnosti, zastaralou techniku a celkově značně horší výchozí pozici; jenže pro účely této hry mu velel generálporučík americké armády Paul Van Riper.

Ostřílený a metály ověnčený mariňák Van Riper byl sice tou dobou už v důchodu, ale na rozdíl od mnoha zástupců Modrého týmu přesně pochopil situaci. Věděl, že v přímém střetu nemá proti vyzbrojené americké armádě šanci, a tak využil komunikačních technik z druhé světové války, na něž byly moderní elektronické systémy krátké. Prostřednictvím guerillového boje a okamžitých reakcí během dvou dnů dosáhl (simulovaného) zničení šestnácti válečných lodí a zabití zhruba 20 000 amerických vojáků! To vše mnohem dříve, nežli se technika Modrého týmu stačila vzpamatovat.

Jak je to možné? Van Riper se totiž spoléhal především na intuici a své obrovské zkušenosti. Byl přesvědčen, že není možné pečlivě zanalyzovat všechny proměnné, které se během války vynoří, jelikož takto strukturovaný postup nakonec vede k tomu, že se situace stihne dramaticky změnit. A tak dával mnohem více prostoru improvizaci, a dokonce i svým podřízeným nechal určitou volnost v plnění rozkazů; právě spontaneita a lidská schopnost vyzrát na chytré algoritmy pak byly tím, co Červenému týmu zajistilo vítězství.

Nepokorná armáda

Ovšem pozor, tím celá historie nekončí. Po těchto kritických dvou dnech se Pentagon odmlčel, a když Van Riper obdržel další informace, stálo v nich, že se vrací čas. Ano, američtí experti nedokázali unést porážku, a tak některé tahy na pomyslné šachovnici zrušili. Po tomto restartu byly Červenému týmu navíc omezeny určité možnosti a někteří Van Riperovi podřízení úmyslně podnikali kroky v souladu s očekáváními Modrého týmu. V průběhu této druhé části frustrovaný Van Riper rezignoval a hvězdný Modrý tým se dočkal masivního vítězství. Van Riper i další odborníci poté celou akci velmi kritizovali, neboť se z ní nakonec vyklubala pouze snaha utvrdit se ve správnosti nastaveného paradigmatu a možná poučení se vytratila. Což není nepodobné mentálnímu nastavení amerických generálů před válkou ve Vietnamu.

A zbytek příběhu už vlastně znáte – o rok později začala americká invaze v Iráku a dlouhý (a dodnes patřičně neukončený) konflikt, v němž zámořské síly rozhodně nijak suverénní nebyly. Van Riper by mohl říct, že komu není rady…