Domorodci jedli maso a mozky příbuzných. Trestem byla úmorná choroba

S takzvaným funerálním endokanibalismem se ani naši objevitelští předkové a kolonizátoři nesetkávali nijak často, a pokud už na takovou kulturu narazili, snažili se proti tomuhle pro nás naprosto nepřijatelnému zvyku pojídat své zemřelé ihned zasáhnout. A přesto byl minimálně na jednom místě na světě tak zakořeněný, že nepomáhaly různé osvětové akce ani choroba, která se mezi lidmi kvůli tomuhle děsivému zvyku šířila.

Pro muže maso, pro ženy a děti mozek

Tím místem je Papua Nová Guinea. Lid Fore své příbuzné pojídal, protože věřil, že všechny kladné vlastnosti a přednosti zemřelých tak zůstanou s kmenem, přestože se jejich duše vrátí do země předků. Pro muže bylo vyhrazené maso, ženy a děti jedly mozek.

A byly to právě ženy a děti, které nejčastěji postihovala záhadná degenerativní choroba, které místní říkali kuru. Způsobovala různé nervové problémy, nejčastěji silný třes, patologické, nedobrovolné výbuchy smíchu a samozřejmě další neurologické problémy; v pokročilém stádiu nemoci člověk zcela ztratí schopnost se samostatně pohybovat. Místní tuto chorobu považovali za důsledek čarodějnictví, vědci ale brzy přišli na racionální příčinu. Jde totiž o onemocnění velmi podobné Creutzfeldt–Jakobově chorobě, kterou si možná pamatujete ve spojení s nemocí šílených krav. Sníst mozek zemřelého znamená se nakazit.

Fore pod tlakem civilizace přestali své zemřelé pojídat zhruba v šedesátých letech (tehdy tam na kuru umíraly neuvěřitelné dvě stovky lidí ročně), jenže inkubační doba je extrémně dlouhá, obvykle mezi 10 a 50 lety. Proto poslední oběť záhadné nemoci zemřela až na začátku 21. století. Světu ale možná tenhle znepokojivý pohřební rituál přinese zásadní objev; jak se ukázalo, mnoho příslušníků kmene Fore zdědilo gen, který pomáhá proti rozpuku nemoci bojovat, a vědci mají za to, že by mohl nakonec hrát roli také v prevenci jiných degenerativních mozkových onemocnění, jako jsou Alzheimerova a Parkinsonova choroba.

Lektvar síly z popela

Jihoameričtí indiáni z kmene Janomámů žádnou nemocí kvůli svým neobvyklým pohřebním zvyklostem netrpěli. Nejspíš proto, že zpopelnění mrtvého žádný specifický patogen nepřežil. To, co ze zemřelého příbuzného našli, tedy zbytky ohořelých kostí a zubů, nasypali do připraveného hmoždíře a rozdrtili na jemný prášek, který pak skladovali a popíjeli jako součást speciálního nápoje. Hlavně pokud šlo o násilnou smrt – tehdy, jak věřili, nápoj zhotovený z ostatků zemřelého vyvolal v jeho konzumentovi touhu po pomstě.

Ačkoli v naší společnosti nejsme schopní si ani představit, že bychom například snědli svou zesnulou babičku, pohoršení v případě podobných kultur a jejich zvyků rozhodně není na místě; za vše hovoří například zkušenost americké antropoložky Beth Conklinové, která popsala zděšení jihoafrických domorodců z kmene Huari, když jim kolonizátoři přikázali mrtvé příbuzné pohřbívat. Předtím je totiž jedli hlavně proto, aby těla svých blízkých uchránili před rozkladem v „mokré, chladné a špinící“ zemi.

Zdroj: časopis Vesmír