Morbidní zvyk: Proč si lidé kdysi fotili své mrtvé příbuzné?

Během 18. století a na počátku 19. století se mezi bohatšími vrstvami ustálila zvyklost nechat své mrtvé příbuzné namalovat. V Evropě i mladých Spojených státech amerických se jednalo o oblíbený způsob, jak vytvořit přetrvávající vzpomínku na zesnulé blízké – navíc i s bohatou symbolikou spojenou s přítomností smrti: vyobrazení mrtvých ptáků, zvadlých květin či odkazů na svatou trojici bylo s tímto procesem úzce spojené. Snad nejčastěji byly takto zachycovány děti, jejichž úmrtnost byla před objevením antibiotik a moderních léčebných metod přece jen vysoká.

Důležitost focení mrtvých

Koncem 30. let 19. století se však začínal rozšiřovat proces daguerrotypie – předchůdce pozdějších fotografií pojmenovaný podle svého autora, francouzského vědce a umělce Louise Daguerreho. Okolo poloviny 19. století byly fotografické ateliéry poměrně rozšířené, a přestože se různé metody zachycení obrazu na světlocitlivý materiál značně lišily, ty levnější si mohl dovolit téměř každý. Pořízení posmrtných fotografií se postupem dekád stalo standardní součástí procesu truchlení, stejně jako zahalení domu do černé barvy či příprava mrtvého těla na pohřeb.

O praktikách focení mrtvých také koluje řada mýtů, především co se týče snah o vytváření dojmu, že zachycení lidé jsou naživu. Jistě, jelikož fotografie mrtvých sloužila především jako vzpomínka pro rodinu, existovaly tendence fotit zesnulé vsedě na židli, případně jim do ruky umístit třeba knihu. Zřejmě vrcholem je občasné malování očí na zavřená víčka, aby tělo působilo živějším, bdělejším dojmem. Ve většině případů však tehdejší pozůstalí neměli problém s přijetím faktu smrti a k žádným extrémním podivnostem (jako např. systémy kladek a vzpěr, jež měly mrtvé tělo udržet v pozoru) ve velké míře nedocházelo. Zmíněná symbolika společně s polohou těla (třeba rukama složenýma na klíně) je dobrým indikátorem toho, zdali byla fotografovaná osoba naživu.

Specifika minulosti a přítomnosti

Nutno dodat, že tehdy lidé umírali v podstatně nižším věku nežli dnes – střední doba dožití byla kolem pouhých 40 let. Kvůli nedostatečně rozvinutým medikamentům se navíc na nemoci umíralo poměrně rychle – zatímco dnes tedy život dokážeme mnoha způsoby prodloužit, před půldruhým stoletím to možné nebylo. I proto vypadali mrtví lidé většinou v podstatě zdravě, s minimálními známkami stáří či vnějších projevů nemocí.

V USA praxe těchto posmrtných fotografií začala mizet ve 30. letech minulého století – jednak díky pokrokům v medicíně, snižování novorozenecké úmrtnosti i společenským změnám umenšujícím veřejné truchlení. Možná i proto máme dnes paradoxně horší vztah ke smrti nežli naši předci v předminulém století: Smrt se stala něčím nežádoucím, tabuizovaným, vytěsněným na okraj veřejného prostoru. Posmrtné fotografie si dnes většina z nás nevystaví (a ani nepořídí), ale společnost 19. století byla s touto neodmyslitelnou součástí života mnohem smířenější.

Zdroj: BBC