El Soplao – průvanová jeskyně a tajemné heliktity

Dáte si raději jeskynní soft nebo hardcore variantu

Běžná trasa vede po betonových chodníčcích, velkými sály, mezi tisícovkami krápníků nejrůznějších velikostí. Ale ruku na srdce, přece jen to není ta úplně „chlapská“ varianta. Na druhou stranu je tu s rodinou, a tak po chvíli váhání odmítá „hardcore“ verzi jako oběť na oltář rodinné pohody.

A tak parta s červenými overaly, co vypadající jako členové Greenpeace těsně před vloupáním do jaderné elektrárny, nakonec odchází bez něj. Zatímco jejich bílé přilby s rozsvícenými čelovkami pomalu mizí ve tmě, on se s rodinou u jiného vchodu poslušně řadí do malého hádku turistů čekajících na pohlednou průvodkyni. Chlápek před jeskyní zaváhal. Sportovní typ, ale s manželkou a dvěma dětmi. Jasně je vidět jeho jeho rozpoložení. Sám by se bezesporu rád podíval na jeskyně oblečený v overalu, přesně tak, jako skupina u vchodu pro „drsňáky“. Oblečení naznačuje ne-li přímo „plazivku“, tak hodně stísněný prostor určitě. Je to sice turistická prohlídka, takže o život nepůjde, ale o větší dobrodružství, než nabízí klasická turistická prohlídka, ano.

Průvanová jeskyně

Název jeskyně El Soplao pochází ze španělského „soplo, soplillo“ znamenající závan či fouknutí. Jeskyňáře napadne, že název související s větrem, průvanem či pohybem vzduchu není zase až tak originální. Taková bosenská Vjetrenica je víc než jasným důkazem. Průvan vanoucí z podzemních prostor každému napoví, že někde na druhé straně je ještě jeden otvor a jeskyně, tedy pardon, celý systém jeskyní, by tudíž měl být průchozí.

Umíte si pro speleologa, člověka milující podzemí a s duší objevitele, představit větší výzvu? Když byla jeskyně v roce 2005 otevřena pro veřejnost, měla za sebou poměrně zajímavou historii. Opusťme tu geologickou, během níž krasová voda v křídě vymílala podzemní prostory a následně vysrážený uhličitan vápenatý vytvořil a stále vytváří, dech beroucí výzdobu. Soustřeďme se na poslední dobu zhruba od druhé poloviny 19. století. Samotná jeskyně nebyla neznámá, neboť na ni narazili horníci už v roce 1908. Cílem průzkumu a následného otevření dolu byl zisk z těžby rud obsahujících zinek.

Koníci zapřažení do důlních vozíků vyváželi hlušinu ze šachet nazvaných ženskými jmény. V té době byla ochrana podzemních prostor v přímém rozporu s těžbou, takže se nechránilo, ale těžilo a rozprodávalo. Tuny krápníků skončily na tržištích coby suvenýry. Důl samotný je sice uzavřený a veřejnosti nepřístupný, ale nově objevené krasové jeskyně lákají nové a nové návštěvníky z celého světa. A to není nadsázka. Japonci nepřekvapí, se svými foťáky jsou všude, ale je slyšet americká angličtina, ruština, polština a ve frontě stál i párek Australanů.

Heliktity

Krápník, který roste, tedy přirůstá, vodorovně, je divný. Copak pro něj neplatí zákony gravitace? Jeho vlastní váha by jej měla přece obracet ke středu Země. Logika je jasná, ale tváří v tvář heliktitům, tedy krápníkovým „brčkům“ rozbíhajícím se do všech stran jako hádci na hlavě Medúzy, to není argument.

I tady je příčinou průvan. Není samozřejmě tak silný, aby ohýbal krápníky, ale stačí k tomu, aby kapičky vody obsahující vápník nasměroval, tedy chcete-li „odfoukl“, jiným směrem než kolmo dolů. Nezanedbatelnou roli hrají i kapilární síly, drobné nečistoty nebo „cizí“ ionty v krystalové mřížce kalcitu.

První podrobný popis heliktitů provedl už roku 1665, tedy několik století před objevem El Soplao, dánský vědec Ole Worm. Hlavní pozornost strhávají obrovské krápníky už jen svou velikostí, stalagnáty propojující strop s podlahou zase donutí návštěvníka k zamyšlení, jak dlouho musela kapat voda, aby vznikl tak mohutný útvar. Sto let? Staletí? Tisíc let? Jak dlouho trvá, než se dva proti sobě rostoucí krasové útvary (stalaktit a stalagmit) propojí ve stalagnát??

17 kilometrů chodeb a dlouhošíjka

Hotové, nasvícené, vybetonované chodby s bezpečnostním zábradlím a osvícenými cestičkami by mohly tvrdit, že zdejší výzkum je u konce. Víc než 17 kilometrů prozkoumaných chodeb a podzemních prostor dává zdejším speleologům prostor k pýše a regionu peníze z turistického ruchu.

Jenže nikdy nevíte, jaké překvapení může čekat v jeskyních či jejich bezprostřední blízkosti. Nový druh troglodyta? Proč ne. Živočichové, velmi často slepí, žijící v jeskyních, patří z hlediska popisu nových druhů k běžnému standardu.

V regionu El Soplao se našel v jantaru zalitý podivný dlouhokrký hmyzák. Dlouhý krk mu dodává poněkud hadí vzhled, takže se není co divit anglickému jménu snakefly, tedy hadí moucha. Čeština má pro něj mnohem libozvučnější název dlouhošíjka. V roce 2010 vyšel odborný článek A new Early Cretaceous snakefly (Raphidioptera: Mesoraphidiidae) from El Soplao amber (Spain), který objev odtajnil vědecké veřejnosti. Dlouhošijka se vzápětí na chvíli stala celebritou a dokonce se propracovala až do knihy Biodiversity of fossil in amber from the major world depozits. A tak se El Soplao stalo světovým nalezištěm nejen pro geology, ale i biology.

Ne každého láká tma a špína podzemí. Ale každý se z podzemí může poučit, neboť se v něm spojuje geologie, vývoj Země i lidská historie. Mnohý ze španělských horníků o tom ví své.

Text: Topi Pigula