Vyplatí se altruismus? Podle téhle teorie bychom na sebe měli být co nejhodnější

Tuhle otázku si občas položí každý z nás. Kde je hranice altruismu a sobectví? Kdy je výhodnější snažit se dělat to nejlepší pro nás samé, a kdy bychom se naopak měli trochu upozadit v zájmu celku? A je vůbec nutné, aby byly tyto dvě varianty v opozici? Vždyť kapitalistické poučky hlásají, že když bude každý dělat to nejlepší sám pro sebe, bude se v důsledku zkvalitňovat i celá společnost a blahobyt jejích členů. Tímto tématem se zabývá koncept efektivního altruismu, který dokázal přesvědčit i řadu významných osobností.

Jak zlepšit svět?

Efektivní altruismus je filosofický přístup i společenské hnutí zároveň. Jeho příznivci přemýšlejí, jak co nejefektivněji zlepšit svět prostřednictvím obyčejných rozhodnutí, které každý den děláme. Není přitom nezbytně nutné, abychom v každém svém činu byli skutečnými altruisty a neustále se nezištně dělili o zdroje s druhými; spíše je důležité zaměřit se na to významné projekty, jež mohou v důsledku způsobit množství pozitivních změn ve společnosti.

Mezi vyznavače tohoto přístupu k životu patří třeba australský filosof a environmentalista Peter Singer či Dustin Moskovitz, jeden ze zakladatelů Facebooku. Množství efektivních altruistů má ekonomické či filosofické vzdělání – nejedná se tedy o žádné extremisty, spíše o pragmatiky, kteří si uvědomují, že účinný dobrý skutek v současnosti může do budoucna přinést mnoho pozitiv pro celou společnost. I proto bývají v souvislosti s efektivním altruismem nejčastěji skloňována jména Billa a Melindy Gatesových či Warrena Buffetta – tedy miliardářů, kteří se o své zdroje rozhodně nezdráhají dělit.

Efektivní altruismus pro každého

Nejde však zdaleka jen o tradiční charitu – efektivní altruisté se snaží vymyslet, jaké cesty pomoci jsou nejužitečnější. Peter Singer ve videu výše mluví o tom, že výcvik jednoho slepeckého psa stojí 40 000 dolarů – to je částka, za kterou může být vyléčena slepota způsobená trachomem (nákazou spojivek) u 400 až 2 000 lidí z rozvojových zemí! A to už je skutečně výrazný rozdíl. Podobně i další otázky vycházející z filosofie efektivního altruismu zkoumají, jak pomáhat skutečně tam, kde je to z globálního hlediska nejpodstatnější.

Tyto přístupy k altruismu samozřejmě mají své nedostatky a sporné body. Objevily se názory, že snaha zvažovat, co je společensky užitečnější a co méně, je až příliš moralistická, a tím pádem i svým způsobem povýšenecká – vždyť jak můžeme rozhodnout, že určitý typ investice či činu je lepší než nějaký jiný? Pro spoustu intervencí navíc nejsou dostatečné způsoby, jak měřit jejich efektivitu, neboť se projeví až po dlouhé době; to se týká například změn ve zdravotnictví či školství. Tyto a další kritiky jsou postaveny na rozumném základě, přesto se však zdá, že i pouhá snaha podělit se o své bohatství či nabídnout světu své schopnosti způsobem, který považujeme za rozumný, může být základem pro změnu světa k lepšímu. A to rozhodně není málo.