Dynamit, kladiva, motorové sbíječky – moderní ničení ve jménu Boha

Palmyra poté, co ji ovládl Islámský stát

Proč Islámský stát MUSÍ zničit všechny vzpomínky na minulost?

Ačkoli kamera stála od svatyně několik stovek metrů, tlaková vlna výbuchu roztřásla obraz. Islámský stát vyhodil do vzduchu další historický komplex. Je ničení kulturních památek výsadou posledních desítek let?

Ničení hrobů

„Nenech žádnou modlu nezničenu a žádný vyvýšený hrob nesrovnán!“ Tento příkaz pochází z úsvitu islámu a Prorokových úst. Silnější opozice vůči uctívání mrtvých pomocí návštěv hrobů, kdy se hroby zdobily i parfémovaly, či poutí, se silněji formovala ve 12. století v prostředí sunnitského islámu (islámská větev k níž se hlásí většina muslimů). „Pravděpodobně největší případ ničení hrobů se v poslední době na Blízkém východě udál v Jemenu. V září 1994 skupina asi dvou tisíc mužů, vyzbrojených granátomety, výbušninami a krumpáči, zničila hřbitov postavený kolem hrobu jednoho místního světce v Adenu. Nejenže byla zcela zničena jeho svatyně, ale mnoho dalších hrobů bylo vykopáno a exhumované ostatky mrtvých spáleny bez ohledu na to, že pohřeb žehem je v islámu zakázaný,“ píší Ondřej Beránek a Pavel Ťupek v materiálu Zijara: Kult mrtvých a návštěva hrobů v salafitském islámu.

Jakkoli to může na základě mediálních výstupů vypadat, že ničení památek je otázkou Islámského státu (a IS svou „ničitelskou image“ díky fotografiím a videu výrazně a rád podporuje), patří ničení památek dlouhodobě k muslimské tradici, která je zejména v otázce smrti a připomínání si či velebení pozůstalého, velmi rozpolcena. Ničení vlastních tradic došlo dokonce tak daleko, že byl zlikvidován i hrob prorokovy matky Áminy bind Wahb a mešita a hrobka imáma DIa‘fara as-Sadiqa v blízkosti Prorokovy mešity v Medině.

Je to něco podobného, jako kdyby některá z fanatických křesťanských odnoží zlikvidovala boží hrob v Jeruzalémě a jako přídavek se postarala o zboření chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Jakmile se otázky náboženství prolnou do faktické politiky, nutně dochází k odklonu od reality a příklonu ke státnímu fanatismu. „Saúdskoarabské ministerstvo pro islámské záležitosti také vyzvalo ke zničení domu, jenž stojí nad prorokovým hrobem, a ke srovnání se zemí jak hrobu proroka Muhammada, tak i chalífů Abu Bakra a Umara“ připomínají Beránek s Ťupkem. Islamisté s kladivy a dynamitem v rukou tak získávají jakousi „státní morální podporu“.

Buddhové v Afghánistánu, Palmyra v Sýrii

Ničení hrobů a ničení jiných památek jsou dvě naprosto rozdílné kapitoly. Boření hrobů je dáno rozdílným výkladem slov světců narážející na touhu obyčejných lidí připomínat si své mrtvé příbuzné, zatímco ničení symbolů „konkurenčního“ náboženství je prostředkem „ideologického boje“ vedoucí k „jedinému správnému myšlení“. Děje se tak už po staletí. Stačí vzpomenou likvidaci stovek hinduistických templů v Indii v minulosti či odstřelení mohutných soch v afghánském Bamjánu v roce 2001.

Na to navazuje destrukce asyrského města Nimrút pomocí buldozerů, rozvalení kláštera Mar Elian ve městě Karajtín z 5. století našeho letopočtu či zničení římských památek v syrské Palmyře. Cílem je potlačení myšlenkové diverzity, zapomínání na pestrou minulost a homogenizace myšlení. A samozřejmě taky v vyvolání strachu a jasný vzkaz: „Vládneme tady my, budeme si dělat, co chceme, a nikdo nám v ničení nezabrání. Je to celosvětově chráněná památka? No a? Neodpovídá našemu vidění světa, a proto tady nemá co dělat!“ Jak vidno, nejde o podstatu náboženství, ale o upevnění moci a vlády.

Kdo ničí minulost, plánuje budoucnost

Na počátku 5. století našeho letopočtu germánský kmen Vandalů (ano, od nich je odvozeno ono „nevhodné“ chování dnes známé jako vandalství) dobyl a vyplenil Řím. Jenže „vyplenil“ znamenalo „vykradl“. Šlo nejen o zlato, ale i o odvlečené řemeslníky, nikoliv však o zničení budov ve smyslu destrukce římské minulosti. Vandalové neničili. Naopak využívali dobytých území ke svému prospěchu, jako tomu bylo v případě akvaduktu v Kartágu, který nejenže zachovali, ale udržovali jej v chodu. Všechny římské kostely následně sloužily pro ariánské bohoslužby místo katolických. Že to jde i bez ničení, ukazuje například istanbulský chrám Hagia Sophia či Velká mešita v Cordobě. Dnes svatostánky islámské, ale původně katedrály křesťanské. Nač ničit, když je možné je po dobytí vstřebat a přizpůsobit k obrazu svému? Kdyby se islamisté chovali jako Vandalové, mnoho památek by zůstalo zachováno nikoliv pro jejich historickou hodnotu, ale zkrátka proto, že byly krásné.

Nejlépe přepisování minulosti zachytil Orwelův román 1984. V něm byla absurdita změny minulosti dovedena k dokonalosti. „Editoři“ v něm podle aktuální situace neustále měnili i staré výtisky časopisů. Prostě se staré vydání opravilo tak, aby odpovídalo současnosti, znova vytisklo se starým datem a zařadilo do knihoven, zatímco „neaktuální výtisky“ skončily v plamenech. Islámský stát už dnes nemá šanci „přepsat“ minulost zachycenou na papíře a mnohdy digitalizovanou. Může ale strachem a manipulací nastolit aktivní „budování nové minulosti“. Jak napsal norský list Afterposten, ničením kulturních pokladů jde pachatelům také o to, aby omezili historickou pestrost. Zůstat má jen uzavřená, přísně upravená podoba dějin tak, jak si ji představuje Islámský stát. Proto byl zavražděn Khaled al Asaad – správce palmyrských památek a samozřejmě také muslim. Znal minulost a mohl šířit znalosti. Islámský stát tak sám sebe vrhá do kulturní zaostalosti, která se bude v případě pokračování tohoto trendu neustále prohlubovat...

Text: Topi Pigula