Dočkáme se nesmrtelnosti ve virtuálním světě?

Kritici možnosti na uploadování lidského vědomí rádi a často připomínají, že něco podobného bude ještě dlouho, a možná navždy, zhola nemožné. Skoro ve všem přitom mají pravdu. Ačkoliv je mozek často srovnáván s počítačem, ve skutečnosti dnešní počítače a lidský mozek operují zcela odlišně. Přesto si i mnozí odborníci myslí, že virtuální nesmrtelnost – tak trochu jako z nedávného seriálu Altered Carbon – je jenom otázkou času. Čím argumentují?

Nemožné, nebo nevyhnutelné?

Úvodní argumenty pro propojení mozku a počítače nejsou zrovna optimistické. Pro digitální technologie jsou klíčové jedničky a nuly, tedy binární logika. Tranzistor informaci buď pouští, anebo ne. Mozek má logických stavů nejenom více, v podstatě neomezenou škálu, ale navíc operuje nejen na elektrické, ale i chemické bázi. V neposlední řadě platí, že co do hrubé výpočetní kapacity neumí ani nejsilnější superpočítače světa dnes lidskému mozku konkurovat.

To vše jsou důvody, proč nemáme propojení dnes. Ale co v budoucnu? Mooreův zákon postulující zrychlující se příchod výpočetní kapacity se zdá být neúprosný a je z něj zjevné, že postupné zrychlení počítačů vysoko nad naše mozkovny je během několika dekád nevyhnutelné. Objevuje se i celá řada novátorských informačních technologií, které něco podobného mohou uspíšit – kvantové počítače vhodné k simulování fyzikálních simulací a chemických procesů například snáz mohou přiblížit biochemickou povahu mozku.

Transistory? Kdepak – memristory

Anebo tu máme již vznikající memristory, tedy čipy, které nemají binární logiku, ale "pamatují si" častější používané operace a berou si inspiraci právě z předávání informací mezi neurony. Rozhodně se nedá říct, že je nemožné si během generace představit extrémně komplexní simulaci mozku sahající až na úroveň atomů – bylo by proto překvapivé, kdyby podobný konstrukt nemohl dovolovat i simulaci vědomí. Dokud nebudeme ovšem znát přesné fungování tak složitého orgánu, jako je mozek, a zároveň mít hypotetické počítače uploadující naše já do svého světa, jsou podobné úvahy stejně liché, jako se při středověké plavbě kolem Země ptát, kdy přepadneme přes konec zeměplochy.

Neurovědec Michael Graziano z Princetonu se proto nedávno zamyslel nikoliv nad tím, co vše bude nutno vykonat do příchodu podobné technologie, ale jak by její nasazení mohlo zcela proměnit fungování společnosti.

Neurovědec autorem

"Ptám se sám sebe, vzhledem k tomu, co vím o mozku, jestli můžeme skutečně uploadovat něčí mysl do počítače. A můj nejlepší odhad zní: ano, skoro zcela jistě," píše Graziano. "Nemyslím si, že šance k tomu jsou malé. Čím víc vlastně o této možné budoucnosti přemýšlím, tím více se zdá, že je nevyhnutelná." Podle Graziana většina dnešních argumentů proti vynálezu s jeho skutečným příchodem odpadne.

Například lidé, kteří dnes říkají, že podobnou technologii nikdy nebude používat větší počet lidí, dle něj v okamžiku příchodu uploadování vejdou do menšiny. Budou prý možná existovat jacísi "technologičtí Amišové" a těžko rovněž říct, co vynález udělá s náboženskými fanatiky, "mainstreamová populace" se ale jako jindy v minulosti přimkne k novému vynálezu překvapivě rychle. Nejde přitom jenom o to, že strach ze smrti je dost možná největší lidská obava, kterou by podobná technologie do značně míry tlumila, mít svou mysli uploadovou se poměrně brzy stane součástí ekonomiky. Stejně tak, jako se dnes lidé musejí naučit s počítačem, také "postlidé" zítřka budou muset pro zachování konkurenceschopnosti začít využívat uploadingu.

Po technologické stránce je totiž možné si představit hned několik různých scénářů. Graziano mluví zejména o tom, že uploadovaná mysl by po smrti fyzického těla žila ve virtuální realitě, vlastně v jakémsi posmrtném Matrixu. Tou dobou však pravděpodobně technologie dosáhne i na robotická těla, vlastně by tak uploadovaní lidé klidně mohli žít "na střídačku" i v naší realitě. Již dnes existuje na internetu obrovský segment ekonomiky, je pravděpodobné, že i uploadované entity tak budou dále moct (či muset) nějak produkovat hodnoty ve fyzickém či virtuálním světě. Nakonec to snad bude i časem nezbytné.

Až se totiž rychlost počítačů zvedne ještě dále, budou superpočítače moct simulovat své virtuální světy "rychleji", než jaké je tempo času v běžné realitě. Jinými slovy, jedna hodina v našem "Matrixu" zabere třebas jen minutu v běžné realitě. Je to podobné, jako když v počítačové strategii zrychlíte plynutí času. Pro výzkum, produkci i trávení volného času bude časem jednoduše výhodnější za jeden reálný den prožít týden, měsíc nebo rok ve virtuálním světě.

Život z cédéčka ve virtuální realitě?

Co tam budou lidé dělat? Graziano se například domnívá, že virtuální světy, do nichž se budou naše uplodovaná já dostávat, jsou jenom přirozeným prodloužením celého odvětví umění a zábavního průmyslu. "Pomyslete, na všechnu zábavu, kterou v simulovaném virtuálním světě můžete mít. Můžete jet na safari do Středozemě. Anebo žít v Bradavicích. (...) Bude takový svět nutně připomínat fyzickou realitu? Zdá se to být logickým začátkem – postavit město, vytvořit modré nebe, příchuť jídla. Dříve či později ale lidem dojde, že simulace bude moct nabídnout zážitky, které jsou v realitě nemožné."

Nikoliv dva světy, ale jenom jeden

Ani náboženství nevidí Graziano jako překážku, ba naopak. Ve většině náboženství je totiž představa šťastného posmrtného života jakousi ultimátní odměnou. Lze se dovtípit, že tak jako většina náboženství časem musela přijmout nebo minimálně tolerovat řadu sekulárních hodnot, budou digitální nesmrtelnost moct rovněž obrátit ve prospěch svých dogmat. Fanatici budou bezpochyby existovat vždy, stejně jako po většinu historie ale budou i tentokrát v minoritě.

Nakonec i argument, že uploadovaná kopie nejste vy sami, je podle Graziana spíše kulturní problém. Také Graziano připomíná, že se "ráno probouzíme jako kopie svého vědomí ze včerejšího dne" a ani tohle nevede k filozofickým otázkám. Ostrá hranice mezi "uploadovanou myslí vs. neuploadovanou myslí" je navíc velmi zjednodušená. Pokud by pro uploading bylo třeba například využít propojení neuronů a nanotechnologií, lidské vědomí by bylo rozkročeno mezi realitou a digitálnem permanentně, nejen po smrti. Neexistovalo by tak žádné původní "já", protože stejně jako u chytrých telefonů byste neustále měli část dat u sebe a část "v cloudu". Ztráta dat v cloudu či smrt fyzického těla by sice vedla ke ztrátě části osobnost, ale celek by byl stále víc než jen součet jednotlivostí.

Je jasné, že řadě lidí taková vize zřejmě přijde strašidelná – a Graziano je jedním z nich. "Nemluvím tady o žádné utopii," píše v závěru. "Pro mě samotného je třetina této možné budoucnosti zajímavá a dvě třetiny děsivé. Jsem upřímně rád, že u toho už nebudu. Tato nová fáze lidského bytí bude stejně složitá a špinavá jako všechny předešlé a pro nás je stejně cizí, jako by byl internet pro římského občana před 2000 lety nebo římské impérium pro lovce-sběrače před 10 tisíci lety. Takový je už pokrok."

Kdy bude takový pokrok na dosah, je těžké odhadovat. Futuristé jako Ray Kurzweil odhadují, že kapacita počítačů na vznik umělých inteligencí ekvivalentních té lidské by mohla existovat k roku 2030. K roku 2045 by pak mohly dojít první transhumanistické aplikace. Možná však bude trvat další dekády či staletí, než začnou uploadované entity skutečně existovat ve velkém či začnou měnit společnost. I vědci jako Stephen Hawking se ale domnívají, že uploadování vědomí je jen otázkou času.

Text: Ladislav Loukota