Děsivé psychologické metody: Kterým byste se měli určitě vyhnout?

Přestože o skutečně vědecké psychologii můžeme hovořit už od poslední čtvrtiny 19. století, stále v této sféře koluje množství mýtů a polopravd. Platí zde totiž obdobné principy jako v kterémkoli jiném oboru – jakmile je nějaká metoda či teorie dostatečně kontroverzní, dostane se mezi běžnou populaci mnohem rychleji nežli informace o seriózním vědeckém pokroku; a vymýtit z lidí tyto jednou přijaté nepravdy bývá nadlidský úkol.

Není metoda jako metoda

Přesně to se týká i psychologické diagnostiky. Zatímco množství metod je skutečně smysluplných a dosahuje dobrých výsledků v hodnocení reliability (tedy spolehlivosti, konzistence výsledků napříč časem) i validity (platnosti, čili vztahu metody k realitě), lidé znají i spoustu atraktivních technik, jež v těchto důležitých metrikách selhávají.

Dvojice výzkumů, na nichž se podílel známý americký klinický psychog John C. Norcross, se snažila právě tyto překonané techniky odhalit. Není to přitom vždy jednoduché – pouhé špatné výsledky ve zmíněných psychometrických kategoriích totiž ještě nemusí nutně znamenat, že metodu nemá smysl za určitých okolností využívat. Norcross tedy společně s Geraldem Koocherem (mimochodem bývalým prezidentem Americké psychologické asociace) využil takzvané delfské metody, s jejíž pomocí vytvořil v letech 2006 a 2014 dva důležité výzkumy.

Delfská metoda zjednodušeně znamená shodu odborníků. Norcross a Koocher sestavili panel ze 101 psychologických odborníků v roce 2006 a 139 v roce 2014; ti měli následně ve dvou kolech hodnotit, jak jsou podle nich různé psychologické metody překonané, či vyvrácené. Výsledky ukázaly varovným prstem na řadě testů a dotazníků, které se stále ještě užívají. Takže na které byste si měli dát pozor?

Psychologické metody, kterým se vyhněte

Na druhém místě v prvním výzkumu a prvním místě v druhém výzkumu se umístil slavný Szondiho test. Projektivní technika maďarského psychologa Lipóta Szondiho se objevila v roce 1937 a zahrnovala několik sad fotografií. Každá sada se skládala z osmi portrétů lidí s duševní poruchou. Testovaný měl za úkol vybrat z každé sady dvě tváře, které mu jsou sympatické, a naopak i dvě, jež ho odpuzují. Tyto výběry měly následně být základem pro popis jeho vlastní osobnosti a sklonů k duševním chorobám. Přestože se z touto technikou občas stále můžeme setkat, jedná se spíše o bizarní relikt minulosti, jenž dává vzpomenout na dřevní doby psychologického testování.

V prvním testu si pochybné prvenství vysloužil Lüscherův test, který se ve druhé studii neobjevil. Švýcarský terapeut Max Lüscher se poprvé o své metodě zmínil koncem 40. let, postupem času se mu podařilo jeho test barev protlačit i do seriózních psychodiagnostických laboratoří. Jenže skládání barev podle oblíbenosti a následné usuzování osobnostních charakteristik jednotlivce opravdu nemá daleko do spekulací Szondiho testu.

Obdobně silných odsudků se ve zmíněných výzkumech dočkala i grafologie (čili vysuzování osobnosti na základě písma) či osobnostní enneagram (neboli typologie devíti druhů osobnosti podle dominantního obranného mechanismu v dětství). Podobně zdiskreditovaných metod je sice celá řada, avšak je velmi obtížné, aby se na jejich oficiálním vyřazení shodla celá psychologická obec. Každopádně se však vyplatí si udržet zdravý rozum a snažit se lépe proniknout do principů metod, které by nám o nás měli něco říct.

Text: MS