31. května 2022 06:00

Ďábel, Satan, Belzebub. Odkud se vzal a proč má různá jména?

Ať už se jedná o padlého anděla, nečistého ducha, či pána posmrtné říše, Satan napříč náboženskými systémy nepřestává být hrozbou i fascinujícím úkazem.

Napříč různými světovými náboženstvími můžeme narazit na protipól božského dobra – nejčastěji ve formě pokušitele, jenž se snaží člověka svést ze správné cesty. Určitá podoba Satana tedy pronikla do různých kultur a věrouk – jaké stojí za to znát?

Antické a buddhistické pojetí

V řeckém panteonu má k Satanovi nejblíže Hádés, bůh podsvětí. Společně se svou manželkou Persefonou vládl říši mrtvých, s níž je spojeno i několik dalších jmen – třeba trojhlavý pes Kerberos střežící vstup do podsvětí, řeky Styx či Acherón, převozník Charón, rajská Elysejská pole či naopak místo nejhoršího trestu Tartaros. Sám Hádés však rozhodně nebyl původcem zla – do pozemských záležitostí se naopak příliš nepletl, jelikož správně předpokládal, že se k němu časem každý dostane. A vzhledem k amorálním činům většiny řeckých bohů ani nebylo třeba jednoho záporáka, který by sám činil zlo.

Možná trochu překvapivě lze variaci na Satana najít v buddhistické nauce. Démon Mára je totiž přímým opakem Buddhy, tedy osvícené verze Siddhárthy Gautamy. Podle některých výkladů Buddhovy cesty se Mára pokoušel Siddhárthu odklonit od cesty vedoucí k osvícení, a to prostřednictvím pokušení. Touha, vášeň, rozkoš, chamtivost, nenávist, smrt – všechna tato slova jsou v buddhistické tradici spojena s Márou, vládcem cyklu znovuzrození, z něhož se Buddhovi díky osvícení podařilo vymanit.

Perské kořeny Satana

Starobylé perské náboženství jménem zoroastrismus mělo velký vliv na vznik judaismu, a tím pádem i raného křesťanství. Už ve 2. tisíciletí se rodila vlivná nauka, podle níž je nejvyšším dobrem bůh Ahura Mazda, zatímco ústřední destruktivní silou je Ahriman (či také Angra Mainju). Tomuto zlému duchovi následně slouží množství démonů, kteří představují konkrétní problémy (jako válka, temnoty, ale třeba i opilství). Důležitou součástí zoroastrismu je však nejen dualita dobra a zla zosobněná jedinečnými entitami, ale také možnost svobodné volby – člověk má právo se rozhodnout, jakou cestou se chce vydat.

Řadu těchto myšlenek pravděpodobně přejal jen o málo mladší judaismus, v němž se původně ďábelská figura nevyskytovala; existovaly pouze hříšné síly, jež člověku bránily konat dobro. Boj s ďáblem tudíž probíhal v lidském nitru. V rámci judaismu byl Satan následně považován za anděla, který ve skutečnosti slouží Bohu – předkládá před lidi překážky, jejichž překonáním následně mohou posílit své charaktery i víru. To je principem i známého biblického příběhu o muži jménem Job, který neztratil víru v Boha ani poté, co mu Satan (jakožto anděl dohadující se s Bohem o Jobově oddanosti) odebral veškeré bohatství, rodinu i zdraví.

Test víry v mnoha podobách

Islámská variace Satana se jmenuje Iblís. Podle Koránu bůh po stvoření Adama donutil své anděly, aby se před prvním člověkem poklonili – díky svobodné vůli totiž měl být člověk nadřazený andělům, kteří si svou povahu vybrat nemohou. Jeden z andělů, Iblís (či také Ibris), se odmítl ponížit před smrtelníkem a Bůh jej za tuto zpupnost potrestal svržením z nebes a vykázáním do pekla. Udělil však Iblísovi svolení, aby smrtelníky pokoušel, a tím stvrdil jejich víru. Islámský Iblís se tedy vzepřel člověku, zatímco křesťanský Satan odporoval Bohu. V obecnější podobě je Iblís vůdcem zlých duchů, kterým se také říká šajtan.

Ďábel v pojetí tradičního křesťanství má navíc mnohem větší úlohu nežli Iblís v islámu, jelikož by měl být strůjcem všeho zla na světě, jež je zaměřeno na to, co má Bůh nejraději – lidstvo. I v křesťanském pojetí je Satan padlým andělem, který je hlavním protikladem nekonečně dobrého Boha. Z biblických textů o něm nejdůkladněji hovoří apokalyptické Zjevení Janovo, vyprávějící o válce mezi dobrem a zlem. Satanovi se údajně podařilo přesvědčit třetinu andělů, aby se společně pokusili svrhnout Boha. To se díky armádě andělů v čele s archandělem Michaelem nepodařilo a Satan byl vykázán z nebe. Později se Satan vtělil do hada, který v rajské zahradě vnukl Evě nápad se snědením jablka; proto bývá nejčastěji zpodobňován právě jako had.

A kde se vzaly další názvy pro Satana? Jako označení anděla před jeho svržením z nebes občas slýcháme Lucifera, přitom se však jedná o špatně interpretovaný verš ze starozákonní knihy Izajáš, kde je takto pojmenován jeden babylónský král. Belzebub zase vychází z jednoho boha Pelištejců (starověkého národu ze Středozemního moře), konkrétně děsivého pána much, jež se přenesl i do Nového zákona jako synonymum pro Satana.

Temný našeptávač

Z tohoto letmého průletu různými podobami Satana vyplývají mimo jiné dvě poznání. Jednak působí optimisticky, že je Satan ve všech velkých náboženstvích méně mocný nežli Bůh. Obvykle se jedná o jednoho z jeho andělů či pomocníků, který se odvrátil od konání dobra – což znamená, že dobro je principiálně mocnější a trvalejší nežli zlo. A zadruhé stojí za zmínku, že se přítomnost Satana nejčastěji projevuje v pokoušení, svádění k nepravostem – člověku tedy obvykle zůstává možnost těmto svodům odolat a svobodně se rozhodnout, jaké hodnoty v životě upřednostní. Ani podle dogmaty svázaných náboženských systémů tedy člověk není loutkou ve hře mocnějším sil, nýbrž hybatelem dění ve svém okolí a svébytnou entitou nesoucí zodpovědnost za své činy.

ZDROJ: Wikipedia

Mojmír Sedláček

Mojmír Sedláček

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom