Budoucnost dobývání vesmíru je nafukovací!

Ačkoliv nabídne v dubnu vynesený modul BEAM astronautům Mezinárodní vesmírné stanice jenom 16 m3 prostoru navíc, v tichosti jeho startem dost možná započala nová éra dobývání vesmíru. Jde totiž o vůbec první ostrý test nafukovacího modulu pro lidskou posádku – to celé po skoro padesáti letech podobných plánů. Úspěch či neúspěch BEAMu může ovlivnit jak cestu k Marsu, tak i další osud lidské přítomnosti na oběžné dráze planety.

Jako vesmírný Transformer

Harmonogram změn ve vesmírném programu nebude překotný – modul jménem Bigelow Expandable Activity Module (BEAM) začne být nafukován teprve v květnu, jeho pravidelné kontroly kvůli případným únikům či dalším možným problémům pak budou probíhat dva následující roky. Teprve poté bude jasné, zdali technologie skutečně v praxi funguje, anebo nikoliv. Pokud se ovšem jeho životaschopnost prokáže, dost možná půjde o nejvýznamnější pokus v historii Mezinárodní vesmírné stanice – a zároveň i ortel nad její budoucností.

Nafukovací konstrukce jsou totiž ze svého principu podstatně efektivnější než rigidní kovové moduly doposud používané při konstrukcích vesmírných stanic – krom ISS také stanice Mir či jednomodulových stanic Saljut či Skylab. Nafukovací modul o stejné hmotnosti jako jeho starší protipól může ve vesmíru nabídnout několikanásobně více prostoru. Právě prostor byl přitom zdaleka největší problém u konstrukce vesmírných stanic – dodatečné lety vybavující stanici přístroji totiž nejsou tak drahé jako autonomní moduly samotné.

Nafukovací konstrukce Bigelow však slibují tuto rovnici změnit. Již nyní je Bigelow nežhavějším kandidátem pro vývoj modulu pro hluboký vesmír, který chce NASA využít pro cesty k Marsu. Jeho designu by mohla využívat i navržená lunární vesnička Evropské kosmické agentury. A bude-li soukromý sektor mít využití pro nástupce Mezinárodní vesmírné stanice i po jejím plánovaném vyřazení v roce 2028, Bigelow může namísto její komplikované stavby vynést jediný modul. BEAM je jenom první svého druhu. Už nyní společnost Bigelow vyvíjí nafukovací modul BA 330, jenž jednotlivé dnešním moduly čtyřnásobně předčí. Rozpracovaný je rovněž koncept modulu BA 2100 Olympus, který v součtu nabídne skoro třikrát více objemu prostorů oproti celé dnešní ISS. To celé po jediném startu, nikoliv mnohaleté sérii letů jako v případě ISS.

Budoucnost se nafukuje

Mohlo by se zdát, že nafukovací design není ve srovnání kovovými moduly příliš bezpečný. Ve skutečnosti se ovšem moduly Bigelow těm stávajícím minimálně vyrovnají a v mnohém jsou zřejmě i bezpečnější. V první řadě, ani dnešní vesmírné moduly nejsou zrovna fortelné nátury – podobně jako trupy dopravních letadel jde o zranitelné, tenkostěnné natlakované nádoby, u kterých by náhlá změna tlaku způsobila fatální katastrofu. V tomto jsou na tom nafukovací a kovové moduly nastejno.

Ani mikrometeoritům či kosmickému smetí dnešní konstrukce neumí odolat – zde už má Bigelow zřejmě drobnou výhodu. Jeho pláště nejsou vyrobené z gumy, ale ze série textilií podobných kevlaru. Ty by podle teorie měly na náraz malého smetí reagovat mnohem pružněji než kovový plášť. Samozřejmě u kosmických rychlostí je daleko podstatnější se nárazu v první řadě vyvarovat. Přesto tímto padá další argument o nebezpečnosti nafukovacích modulů.

Nafukovací konstrukce na svou premiéru sice čekaly velmi dlouho, éterem konstrukčních kanceláří však poletovaly už v 60. letech. Nakonec však rozpočtové limity i snaha sázet na prověřené technologie jejich nasazení překazily. Nafukovací byl vůbec první komerční satelit světa – Echo 1 vypuštěný v roce 1964. Plány pro obyvatelné nafukovací moduly figurovaly v nikdy nerealizovatelné americké lunární základně, naposledy v době stavby Mezinárodní vesmírné stanice připravovala NASA nafukovací modul TransHab. Jeho realizaci opět zabránilo osekání rozpočtu programu – vyvinuté patenty však od NASA po roce 2000 odkoupila jistá společnost Bigelow Aerospace...

Namísto inovativního nápadu zvenčí je tak vynesení BEAMu na Mezinárodní vesmírnou stanici ve skutečnosti spíše návratem dlouho ztraceného syna.

Ladislav Loukota