Bojoval s démony a prosazoval rozum: v čem svatý Antonín inspiruje dodnes?

Čtení o životech světců dnes není zdaleka tak časté a nezbytné jako kdysi. Zatímco před mnoha staletími se jednalo o zásadní vzory, z nichž si každý mohl (a měl) vzít příklad, v dnešní sekularizované společnosti není pro rozplývání se nad církevními ideály příliš místo. Přesto se však najdou výjimky a jednou z těch nejvýraznějších je svatý Antonín Veliký. Žil ve 3. a 4. století našeho letopočtu a díky biskupovi Atanášovi, který sepsal jeho životopis, se o Antonínově skutcích můžeme dočíst i dnes.

Průkopník askeze

Nejprve si rychle projeďme několik údajů, ať získáme lehký kontext. Antonín se narodil kolem roku 251 a zemřel v roce 357 – ano, opravdu se tak podle dochovaných informací dožil více než stovky let. Ještě před dovršením 20. roku života se vzdal majetku a odešel do egyptské pouště žít jako mnich – ne samozřejmě v klášteře, jak bychom si dnes představili (ostatně, tou dobou ještě kláštery ani neexistovaly), nýbrž zcela osamělým a asketickým životem.

Přestože Antonín nebyl prvním těchto takzvaných pouštních otců, z nichž se stali mistři duchovního života, je z nich zřejmě nejznámějším. Biskupem Atanášem (později také svatořečeným) sepsaný Antonínův život se stal velmi vlivným textem a inspiroval mnoho následovníků k příklonu k poustevnickému životu. Nu dobrá, jenže co se Antonínovi v poušti dělo?

Rozumem proti démonům

Přestože Antonín opustil veškeré materiální statky, před životem se mu utéci nepodařilo. Často míváme dojem, že naše problémy pramení v nedostatku peněz, přehršli povinností či komplikovaných vztazích s druhými lidmi. Antonín vše toto opustil, ale přesto Atanáš popisuje, jak ho ďábel neustále pokoušel prostřednictvím hříšných myšlenek a démonů, nabízejících roztodivné svody, když se Antonín vzdá víry v Boha. Nabízí se proto těžká, leč zcela pravdivá myšlenka, že člověk může utéct před světem, avšak nikdy před sebou samým a vlastním nitrem.

Podle Antonínova přístupu navíc démoni, jež se ho neustále snažili svést, neměli opravdovou moc, jelikož tu má jen Bůh; démoni proto musejí děsit, klamat a slibovat, ale pokud jim člověk přestává naslouchat, jejich domnělá moc klesá až úplně mizí. A hlavní zbraní v tomto boji je čistý a nezkalený rozum. Všechny tyto vnitřní souboje navíc Antonína výrazně posilovaly, a tak když se po mnoha letech vrátil z pouště do společnosti, nepůsobil jako od reality odtržený šílenec, nýbrž jako moudrý a vyrovnaný stařec, jenž následně podnítil příklon k askezi mezi mnoha lidmi. A nejen jimi – pokušení svatého Antonína se později stala inspirací pro mnoho umělců, kteří literárními i malířskými formami vyobrazovali nekonečná utrpení, jimž musel budoucí světec čelit.

Svatý Antonín a jeho odkaz

Antonína lze také považovat za jednu ze základních postav stojících za vznikem klášterů, v nichž se mohli zájemci oddávat askezi přece jen systematičtěji než náhodným bloumáním v poušti. Jenže jakkoli nám možná dnes přijde takový život absurdní, nutno docenit jeho historickou úlohu – v dobách temného středověku to totiž byly právě kláštery, které pomohly uchovat fragmenty antické vzdělanosti a přenést tak množství poznatků do vrcholného středověku, kde se z klášterů jakožto center vzdělanosti postupně stávaly univerzity – a ty zase stály u zrodu moderní vědy a pozitivistického poznání, na němž už řadu století stojí naše chápání světa.

Otevírá se tak před námi fascinující příběh mladého muže, který zcela nevědomky a velmi zásadně ovlivní dějiny! Zahrnutých proměnných (a také náhod) bylo samozřejmě mnohem více, avšak přesto se jedná o dechberoucí historický moment, jenž je navíc i pro soudobou psychologii neopomenutelný.

Text: MS