Bájné El Dorado – staletý mýtus, jehož zlatý stín nás pronásleduje dodnes

O zlatém El Doradu bylo napsáno mnoho řádků a v pohostinných krčmách se naplkalo pověrčivých historek až to bolí.

El Dorado

Magický název a snad jedna z nejvytrvalejších historických legend, o které s jistou pravidelností slýcháváme dodnes. Tajné město zlata ukryté někde hluboko v Jižní Americe po staletí inspirovalo průzkumníky a odvážlivce z různých koutů světa. Ti se i přes neznalost a obrovské nebezpečí prodírali do skrytých míst nezmapovaného kontinentu. Namísto vytoužené slávy a bohatství ale okusili tragédii, zradu a smrt. Byla jejich snaha úplně marná? Existuje vůbec nějaká přesvědčivá informace o existenci El Dorada?

Domorodý rituál

Jakmile první konkvistadoři v 16. století začali pronikat na území Jižní Ameriky, donesly se k nim mýty o domorodém kmeni s neuvěřitelným bohatstvím. Obzvláště jedna legenda uvízla v myslích natěšených objevitelů nejvíce. Vyprávěla o domorodém kmeni Muisca, který se ukrývá vysoko v nepřístupných Andách. Příběh tvrdil, že když se moci chopil nový náčelník, jeho tělo bylo pokryto zlatým prachem. Zlato a drahokamy, které je zajímaly nejvíce, byly po rituálu k neradosti všech hozeny do nedalekého jezera Guatavita (severně od dnešní Bogoty). Těmito dary měli domorodí obyvatelé uštědřit oběti místnímu bohu nebo božstvu.

V samém prvopočátku tedy nevznikla legenda o zlatém městě, ale o vůdci kmene Muisca. Myšlenku o zlatém pokladu podporovaly i četné zlaté nálezy pozdějších evropských osadníků, kteří zlato nacházeli mezi domorodými kmeny severního pobřeží Jižní Ameriky. Průzkumníci byli docela právem přesvědčeni, že někde ve vnitrozemí musí existovat město nebo dokonce region plný zlata a drahého kamení.

Odčerpání jezera Guatavita

Nově příchozí se na americkém kontinentu stále více rozpínali a v roce 1540 nakonec vstoupili na území dnešní Bogoty. Právě tady byl podmaněn kmen Muisca, jehož stařešinové byli neodbytnými hledači vyslýcháni. K překvapení všech si Evropané brzy uvědomili, že se nedaleko kmene nachází jezero Guatavita. Ve všech očích se náhle rozzářil pocit štěstí a naděje, neboť tohle jezero dobře znali z legend o El Doradu. Lidskost šla stranou a domorodé obyvatelstvo bylo španělskými kolonizátory donuceno odčerpávat vodu z jezera pomocí jílového nádobí. Zatímco kmen bojoval o holé přežití, Evropany živila naděje na zbohatnutí a slávu.

Práce šly ale pomalu a zlato nikde. O několik desetiletí později byl nakonec zaměstnán tým čítající asi 8 000 dělníků, který na okraji jezera vykopal obří odtokovou jámu. Bylo vypuštěno zhruba 20 metrů vody, nicméně zlatý poklad objeven nebyl. Několik zlatých cetek a dalších klenotů ležících v bahnitém podloží se sice našlo, ovšem o obrovském pokladu nemohla být ani řeč. Možná tomu chtěla náhoda nebo sama matka příroda, ale k úplnému vyprázdnění jezera nikdy nedošlo. Stěny jezera neustály gravitační působení a nakonec se zhroutily. Vlivem katastrofy přišly stovky dělníků na místě o život.

Kolik drahocenností se z bahnitých břehů jezera Guatavita podařilo vytáhnout není jasné. Dostupné zdroje ale naznačují, že nálezy nestačily ani ufinancovat obrovské náklady. Podobných snah proběhla celá řada. O některých se ví, další zase zůstaly pod pokličkou. Centrální zóna jezera ovšem zůstala zcela nedotčená. Pokud se chystáte balit batůžky a krompáče, můžete zůstat klidnými. V roce 1965 kolumbijská vláda vyhlásila jezero Guatavita za kulturní dědictví. Jakékoliv vykopávky jsou tak nepřípustné.

Neúspěšné expedice za El Doradem

Lidská fantazie nezná mezí, a tak se mýtus zlatého pokladu stále více a více rozrůstal. Jak se předával a přizpůsoboval generacím, stal se v rámci několika desetiletí mnohem komplikovanější. Nakonec se u piva a špatně vypálené kořalky nelamentovalo o zlatém pokladu, ale o celém ztraceném zlatém městě. Nezůstalo ale jenom u planých řečí hospodských povalečů. V sedmnáctém století se anglický cestovatel sir Walter Rayleigh (1554 – 1618) účastnil dvou expedic zacílených na objevení El Dorada. První výprava byla neúspěšná, ovšem ta druhá byla ještě horší – byla tragická. Při průzkumu řeky Orinoco přišli rádoby hledači pokladů do konfliktu se španělskými průzkumníky. Během jedné šarvátky přišel Rayleighův syn o život.

Otřesený rodič a zklamaný cestoval se zdrcený vrátil do Anglie. Potřebné útěchy se ale nedočkal, protože jeho jednání bylo označeno za nebezpečné a bezohledné. Na základě rozhodnutí krále Jakuba byl Walter Rayleigh popraven. Angličtí průzkumníci měli totiž výslovně nařízeno, aby v Novém světě předcházeli jakýmkoliv konfliktům se Španěly. Není ani divu, neboť v tuto dobu mezi oběma říšemi vládla křehká diplomatická (ne)rovnováha. Nezdařilých výprav bylo ještě několik. V nejlepším případě byly vedeny pod taktovkou improvizovaných průzkumníků, kteří se s místními domorodci v rámci mezí spravedlivě vyrovnali, v horším případě byli chamtiví a posedlí.

Zruční domorodci

Nejpravděpodobnější asi je, že v hlubinách Jižní Ameriky se neukrývá žádné zlaté město. Na druhou stranu četné archeologické poznatky a vykopávky potvrdily existenci určitého základu, který je jakýmsi strůjcem mýtu o zlatém pokladu. Kvalita výroby zlatých předmětů byla v oblasti Kolumbie koncem 16. století skutečně pozoruhodná. To není mýtus, ale potvrzený fakt. Také kmen Muisca byl skutečný. Žil od roku 600 do 1600 n. l. v dnešní Kolumbii, přičemž archeologická a antropologická analýza prokázala, že zlato bylo ústřední součástí této domorodé kultury. Nebylo však symbolem bohatství a moci, ale jeho třpyt a magičnost byla používána jako součást náboženství.

Lesku a vysoké odolnosti nedokázali odolat ani pověrčiví domorodci. Zruční řemeslníci ve svých rukách za přispění celé škály zlatnického repertoáru vytvářeli úžasná umělecká díla. Zejména pomocí techniky ztraceného vosku (odlévání) byla vytvářena krásná umělecká díla. Ta byla po závěrečném opracování předkládána bohům. Pro zachování vesmírné rovnováhy a odvrácení přírodních katastrof bylo množství výrobků jistě nemalé. Později se ukázalo, že valnou většinu třpytivých předmětů pochovávali na vybraných posvátných místech. Velmi často se jednalo o figurky známé jako tunjos.

Bájné El Dorado ovšem nebylo nic jiného než výsledek barvité a nekonečné představivosti evropských průzkumníků. Jejich touhy po bohatství a posvátné rituály domorodého kmene Muisca byly ale skutečné. Jak kdysi řekl Jose Oliver, učitel archeologie na University College v Londýně: „Legenda o El Doradu trvá, protože chcete, aby to byla pravda…“

Text: Petr Smejkal