Vesmírné kolonie: Tak si je představovala NASA

Už když celý svět sledoval, jak se po povrchu Měsíce procházejí tři Američané, objevila se v hlavách šéfů NASA myšlenka, jak na tento fenomenální úspěch navázat. Jednou z cest mohla být výprava na další planety, ale přemýšlelo se i v dlouhodobějším horizontu.

Nakonec NASA vyzvala vědce a umělce, aby přišli s vizí vesmírných měst pro tisíce obyvatel. Podívejte se na výsledky – odrážejí nejen kouzlo 70. let 20. století, ale také poněkud naivní představy, které tehdy o budoucnosti panovaly…

Tyto stanice vycházely z principu tzv. Bernalovy sféry. Původní myšlenka se objevila už ve 30. letech 20. století – taková vesmírná stanice měla měřit v průměru 16 kilometrů a měla pojmout až 30 000 osob. NASA byla ve svých požadavcích méně bombastická. Inženýr Gerard Kitchen O'Neill pro ni navrhl 500metrovou verzi Bernalovy sféry, kterou nazval Island One. Později ji upravil na 1,6kilometrovou variantu, v níž by mohlo žít asi 140 000 osadníků.Všechny návrhy pracují právě s tímto konceptem.

Pohodová chůze ve vesmíru

O'Neillovy stanice měly mít díky rotaci podobnou gravitaci jako Země, mohly by na nich tedy panovat podobné podmínky jako na naší rodné planetě. Stanice by rotovaly kolem své osy, lidé by tedy mohli normálně chodit buď po jejich vnitřním plášti anebo speciálním prstencem kolem stanice.

V návrzích se pracovalo s myšlenkou, že stanice si budou samy pěstovat potraviny, měla v nich být pole s obilím, bramborami i rýží. Velkou výhodou měla být především jejich energetická soběstačnost: elektřinu by získávaly přímo ze Slunce pomocí soustavy zrcadel.

Proč vypadá ISS úplně jinak?

Oproti současným vesmírným stanicím vypadají Bernallovy a O'Neillovy návrhy velmi futuristicky a pokročile. Největší současná vesmírná stanice je ISS – neboli Mezinárodní vesmírná stanice. Oproti návrhům starým 50 let je výrazně menší (měří jen 50 x 100 metrů) a především vůbec nedisponuje umělou gravitací. Ukázalo se totiž, že aby vesmírné stanice mohly mít umělou gravitaci vyvolanou působením Corriolisovy síly, musely by být velké nejméně oněch 500 metrů v průměru. A to je nad současné možnosti lidstva.

Mnohem výhodnější se ukázal modulární model ISS: stanice je vlastně skládačka desítek menších modulů, které dohromady tvoří smysluplnou základnu. ISS nikdy mít umělou gravitaci neměla – jedním z účelů její stavby totiž bylo studovat podmínky bez gravitace. Tedy to, jak tento stav, na Zemi jen těžko napodobitelný, ovlivňuje fyzikální experimenty i vlastnosti živých organismů.

Alespoň ve filmu

Řada těchto návrhů se objevila alespoň ve filmu, když už ne v realitě. Nejznámější z těchto návrhů se jmenuje Space Station V; pokud se pořádně podíváte na jeho obrázky, zřejmě vás hned „trkne“ jejich podoba s vesmírnou stanicí z filmu 2001: Vesmírná Odysea. Jiná verze Bernalovy sféry byla k vidění v kultovním sci-fi seriálu Babylon 5. Její návrh je zřejmě nejrealističtějším ztvárněním vesmírné stanice, jaký jsme ve filmech a seriálech mohli spatřit.